Ve chvílích, kdy se nacházíme na hranici života a smrti, se mohou přihodit vskutku neuvěřitelné věci, díky kterým zůstaneme naživu.
Počasí bylo strašné, psa by člověk nevyhnal ven. A právě v takovém nečasu zazvonila u dveří mé ordinace dívka. Nedala jinak, než že musím za její nemocnou maminkou.
Zima udeřila v plné síle
Velké sněhové vločky se neslyšeně ukládaly jako stavební cihličky na rostoucí závěj. Vítr odvál z korun stromů poslední listí a holé větve chrastily v sílícím větru jako ruce a nohy kostlivců.
Neměla jsem ráda toto roční období, kdy podzim pohřbí poslední sluneční paprsky a pánem krajiny se stane studený vítr, hrající si s listím.
Náročný den
Ten večer jsem měla za sebou hodně náročný den. Plná čekárna pacientů, vesměs s chřipkou nebo náběhem na ni. Seděla jsem ve svém starém houpacím křesle a listovala ve své oblíbené detektivce. Po doušcích jsem upíjela horký čaj a očima hltala napínavý příběh.
Zvonek pozdě večer
Zrovna jsem otáčela stránku, když mě vyrušil zvonek. „Koho to sem čerti v takovémto počasí nesou?“ zahudrovala jsem, sundala si brýle a odložila je na konferenční stolek. Vstala jsem a vydala se ke dveřím.
Malá dívenka
Otevřela jsem dveře. Téměř na prahu dveří v husté chumelenici stála mladá dívenka. Klepala se zimou a objímala si trup zkříženými pažemi.
Byla podivně oblečená
Na hlavě a kolem krku měla uvázanou zelenou huňatou šálu. Ta jediná se hodila do tohohle počasí jako adekvátní oblečení.
Halenka s lesklými knoflíčky a sukně, která končila dva palce pod koleny, byla společně s červenými, ve špičce promočenými balerínami oblečením, které
se do mrazivé zimy absolutně nehodilo.
Žádala mě o pomoc
Na první pohled bylo zřejmé, že je dívce zima. Choulila se před dveřmi jako ptáče vypadlé z hnízda. Pomněnkově modré oči měly v červené tváři, štípané chladivými polibky severáku, prosebný výraz.
„Potřebuji… paní doktorko… abyste pomohla mé mamince,“ vykoktala po chvíli ticha a pak netrpělivě přešlápla z nohy na nohu. Z úst jí při vydechování vystupovala pára horkého dechu. „Prosím, pospěšte si!“
Šla v mrazu přes celé město
Musela jsem zamrkat, abych se ujistila, že se mi to celé jenom nezdá. „A ty jsi kdo?“ zeptala jsem se udiveně. „Jmenuji se Sára a bydlím na druhém konci města,“ odvětila dívenka věcně.
„To jsi šla celou tu cestu teď, v zimě, přes celé město?“ zeptala jsem se udiveně. Dívenka přikývla a znovu neklidně přešlápla z levé nohy na pravou.
Celou cestu mlčela
Znovu a znovu mě prosila, abych se šla podívat na její nemocnou maminku. Snažila jsem se z ní dostat, co mamince je, ale marně. A tak jsem nakonec přikývla, že půjdu. Popadla jsem svoji lékařskou kabelu a kráčela k autu. Dívenka mi byla v patách.
Posadila se na zadní sedadlo a připoutala se. Po celou dobu jízdy neřekla ani slovo. Zapnula jsem topení, aby se alespoň trochu zahřála. Nabízela jsem jí kabát nebo svetr, ale obojí odmítla. „Prosím, pospěšte si!“ naléhavě mě prosila.
Zmítala se v horečkách
Zaparkovala jsem před domem a vystoupila z auta. Dívenka se hnala ke dveřím. Vstoupila jsem dovnitř. Dívka zůstala stát za mými zády. V posteli ležela její matka. Měla vysokou horečku a já byla s diagnózou brzy hotová.
„Máte oboustranný zápal plic. Musíte do nemocnice z tohohle studeného a vlhkého domu!“ Žena byla zarputilá stejně jako její dcera, a tak mi chvíli trvalo, než jsem ji přemluvila.
Nevěřila jsem svým uším
„Víte, paní, za to můžete poděkovat své dceři, která za mnou před chvíli přišla!“ ohlížela jsem se po dívce. „Dceři?“ podivila se žena. „Ale moje dcera před dvěma roky zemřela,“ sdělila mi a já dlouho nemohla polknout slinu, která mi uvízla v krku.
„Sára zemřela na rakovinu. To jste si ji musela s někým splést, paní doktorko!“
Šokující zjištění
Byla jsem v šoku. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. „Bílá halenka, červená sukně, červené baleríny a velká zelená šála, ovázaná kolem krku,“ vyhrkla jsem. Paní přikývla. „Ano, to byly její oblíbené šaty. Podívejte se do skříně.“
Přežila díky zázraku
Vstala jsem a nejistým krokem došla ke skříni, na kterou žena ukazovala. Otevřela jsem ji. Na ramínku viselo skutečně právě popsané oblečení. Když jsem přejela po zelené šále, ucítila jsem vlhkost.
Právě na ní umíralo několik čerstvých sněhových vloček. Po celém těle mi přejel mráz. Rychle jsem rukou ucukla a skříň zavřela. Ženu jsem pak odvezla do nemocnice, kde jí lékaři poskytli péči, kterou potřebovala, aby se uzdravila.
Přišla mi ještě poděkovat
Domů jsem se vracela hodně pozdě večer s podivnými myšlenkami. Když jsem vystupovala z auta, ohlédla jsem se. A tehdy se mi zdálo, že v husté chumelenici stojí dívenka se zelenou šálkou a dává mi na znamení díků. Zvedla jsem ruku a letmo jsem jí zamávala.
Vendula B. (62), jižní Čechy