Svého manžela miluji a vždy jsem milovala. Ale asi jako v každé rodině, i my si prošli těžkými časy. Bohužel jednu z těch krizí jsem řešila nevěrou.

S Martinem jsme se brali hned po škole. Byli jsme jedna z těch studentských lásek a milovali se tak, že se docela dodnes divím, že jsme tu školu vůbec vystudovali. Večírek střídal večírek, a když jsme nepařili, trávili jsme spolu vášnivé noci. Je jasné, že na studium moc času nezbývalo.

Odmítal mi dát dítě

Jenže reálný život potom už tak zábavný nebyl. A já po čase začala toužit po dítěti, ale Martin se ještě necítil na otcovství připraven.

„Miláčku, chci si s tebou napřed užít, co půjde, než nás nějaký prcek připoutá doma,“ říkával s úsměvem a já neměla sílu mu odporovat.

Ale těžko jsem se s tím smiřovala. A jsem si jistá, že i proto nám to přestalo klapat. A tak jsem si začala hledat nějaké povyražení, abych se zase cítila žensky a milovaná. Když se mi ozval dávný kamarád Dan, brala jsem to jako řízení osudu.

Zase mě těšil život

Po nějaké době jsme se domluvili a sešli se. Vzájemná jiskra přeskočila prakticky okamžitě a já s Danem začala spát. Sex s ním byl tak nevšední a jiný. Milovala jsem tu energii něčeho nového. Každý den jsem se těšila na jeho zprávy. Chtělo se mi ráno vstávat, protože jsem věděla, že napíše.

Paradoxně nám to zlepšilo i vztah s Martinem. Byla jsem šťastnější, usměvavější. „Ty teď záříš jako sluníčko, Jiřinko. Copak se děje?“ ptal se s úsměvem, protože nemohl přehlédnout, že věci, za které jsem mu dřív nadávala, mě nechávaly chladnou.

Jelikož jsem měla sexuální život někde jinde, Martinovy pracně vyrýsované svaly mě nechávaly v klidu.

Situace se obrátila

To ho asi vedlo k zamyšlení, že se skutečně něco děje. Jednoho večera najednou přišel s nápadem, který mě zaskočil. „Přemýšlel jsem, a možná to není tak špatný nápad, ta rodina,“ narážel na naši diskusi, i když už od té doby uběhla pěkná řádka týdnů.

To, že neberu prášky už celé měsíce, jsem mu vůbec neřekla. Přečetla jsem si, že se tělo z antikoncepce dlouho čistí, a chtěla jsem být připravená právě na tuhle chvíli. Ale když nastala, ani jsem nevěděla, zda o to momentálně stojím. Byla jsem tou dobou už zamilovaná do Dana.

„Odejdi a buď se mnou,“ zašeptal mi Dan do vlasů, když jsme leželi v jeho malém bytě při našem dalším setkání. Zarazila jsem se. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně ani na chvíli neuvažovala, že bych Martina někdy opustila.

Vyhovovalo mi, když jsem je měla oba. Každý měl něco a společně byli dokonalí.

Radostné očekávání mě zaskočilo

A tak jsem si bez zábran dál užívala oba milence najednou a rozhodla se nic moc neřešit. Doma se zdálo vše naprosto v pohodě, Martin nic netušil a svět se zdál krásný. Tahle pohoda trvala ještě pár měsíců.

Pak mi ale začalo být špatně, a to natolik, že si toho všimla i kolegyně: „Nejsi ty náhodou těhotná?“ zeptala se mě nevinně a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

Byla jsem v koncích

S manželem jsme spolu samozřejmě občas spali, už jen proto, aby nezačal větřit, ale frekvence sexu s Danem nahrávala skutečnosti, že by dítě mělo být jeho. Byla jsem v koncích. Nevěděla jsem, čí je dítě, které nosím pod srdcem.

A nechtěla jsem to možná radši ani vědět. Chtěla jsem věřit, že je mého manžela. Měla jsem ještě nějakou možnost volby, ale všechno to vypadalo moc komplikované. A moc se mi do toho vlastně nechtělo.

Vybrala jsem si manžela

A tak jsem se rozhodla k zásadnímu kroku a s Danem se rozešla. Nenesl to dobře, a ještě nějaký čas se mě snažil obměkčit. Já mu ale nechtěla přiznat pravou příčinu našeho rozchodu. „Víš, myslím, že Martin začal něco tušit, a já se rozvádět nechci. Nemyslím si, že bys se mnou byl šťastný!“ věšela jsem mu na nos bulíky.

Věděla jsem, že na Martina se mohu spolehnout, že se o mě i dítě postará. Navíc se na něj k mému překvapení začal strašně těšit! „Přál bych si holčičku, abych si vás mohl obě pěkně rozmazlovat, holky moje,“ snil si po večerech. Mně bylo pod psa. Musela jsem se hodně přemáhat, abych mu nevyklopila pravdu.

Najednou jsem pochopila

To jsem ale netušila, že mě ještě něco může zaskočit. Nejhorší to totiž bylo, když se nám Martínek narodil. Už na sále mi bylo jasné, že můj šťastný a dojatý manžel, který mě celý porod podporoval, genetickým otcem nebude.

Oba jsme s manželem světlovlasí, zatímco Martínek vypadal jako malý Mauglí a byl bezesporu nejvlasatější miminko v celé nemocnici.

Podoba mě zaskočila

Celý tatínek, myslela jsem si a s bolestí si vzpomněla na Dana. Bohužel jsem si toho, že něco je jinak, nevšimla sama. Všichni nám totiž říkali: „No, po kom on je? Ten snad není ani váš!“ Při téhle větě se mi chtělo zvracet. Já už věděla, čí je.

Jediný, kdo si ničeho nevšiml, byl dobrák můj manžel. Jen já s tím tajemstvím prožila celý svůj život.

Jiřina V. (79), Trutnov