Vedle u sousedů se dělo něco moc špatného. Jenomže můj manžel tvrdil, že si to namlouvám… Bohužel neměl pravdu.

Ze sousedních domovních dveří se často ozývaly zvuky, které mě čím dál víc děsily. Křik a pláč. Bydlel tam chlap, který vypadal jako bouřkový mrak.

Syna vychovával sám, chlapci tehdy mohlo být kolem třinácti nebo čtrnácti let, a byl všechno, jen ne veselý a spokojený.

Srdce se mi z něj svíralo: hubený, posmutnělý, bledý, s věčně sklopenou hlavou. Když bylo teplo a měl tričko s krátkými rukávy a šortky, byly vidět modřiny. Zdálo se velmi pravděpodobné, že ho ten surovec mlátí. „Nemáme žádný důkaz,“ okřikoval mě můj muž.

„Nepleť se do toho, protože by z toho mohly být nepříjemnosti.“ Jenomže mně bylo kluka nade vše líto. Sama jsem si děti moc přála, bohužel marně. Co bych za syna dala… A ten surovec si toho nevážil a nebohé dítě deptal.

Co tě trápí?

Už jsem to nevydržela. Počkala jsem si na chlapce dole ve vchodě, věděla jsem, v kolik hodin se vracívá ze školy. „Povíš mi, co tě trápí?“ řekla jsem co nejvřeleji. Usouženě na mě pohlédl, zavrtěl hlavou a vypravil ze sebe: „Nestarejte se o mě.“ A co nejrychleji odešel.

Napadlo mě zajít do školy, zeptat se třídní učitelky, zda si něčeho podezřelého nevšimla. Třeba těch hrozných modřin… Manžel mi to opět rozmluvil, tentokrát už rozčileně. „Do všeho strkáš nos,“ zlobil se. „Hlavně nikam nechoď.

Každej kluk má modřiny, třeba z tělocviku, anebo se popral. Jsi přecitlivělá, to je tvůj problém.“

V tom měl pravdu, vždyť jsem svého času musela vyhledat psychologa. Je možné, že jsem přecitlivělá a jen si namlouvám, že se tomu chlapci děje něco zlého. Ale v hloubi duše jsem věděla, že chudák kluk opravdu trpí. A že když mu nepomůžu já, tak nikdo. Ostatně říká se, že když je někdo jediný, kdo může pomoci – tak musí.

Vlčí mák

Nikdy jsem nevyhledávala spory. A z nepřátelského stokilového chlapa, našeho souseda, jsem měla strach.

Jenže ve chvíli, kdy jsem uháněla po schodech nahoru k bytu, jsem na vlastní oči spatřila, jak se otevírají sousedovy dveře, kluk se souká do tenisek a hromotluk řve.

„Jestli dostaneš pětku, domů se nevracej!“ A vlepí synovi tak obrovskou facku, až kluk spadl na zem. „Tak koukněte,“ zaburácela jsem, „ještě jednou to uvidím, nebo uslyším z vašeho bytu křik, a okamžitě volám policii!“

Jediná věta kupodivu způsobila, že útrapy ustaly. Policajtů se ten zbabělec bál. Chlapci se zjevně ulevilo. Brzy po této příhodě jsem našla na rohožce vlčí mák a papírek s jediným slůvkem: Děkuji.

Pomyšlení, že jsem hubenému, smutnému klukovi snad trošku pomohla, mě hřeje dodnes.

Šárka (58), Zlínsko