Na to, že o mě opačné pohlaví má zájem, jsem byla zvyklá. Jen jsem nějak nepočítala s tím, že to jednou skončí a já zůstanu úplně sama.
Když mi bylo dvacet, rychle jsem zjistila, že se svět usmívá mnohem víc na hezké ženy. Muži mi nosili květiny, zvali mě na večeře a ochotně řešili problémy, se kterými se jiné musely trápit samy.
Neříkám, že jsem toho cíleně zneužívala, ale brzy jsem si zvykla, že stačí být milá, usmát se a spousta věcí se vyřeší sama. První manžel Karel byl hodný člověk. Nikdy mi nic neodepřel.
Když jsem zatoužila po dražším kabátu nebo parfému, většinou stačilo říct, že bych si udělala radost. A on peníze našel. Postupně jsem začala brát jako samozřejmost, že se muž má o ženu postarat.
Dcera byla jiná
Monika, moje dcera, po mně zdědila krásu. A já na ni byla pyšná. Učila jsem ji, aby nikdy nebrala prvního chlapa, který se objeví. Říkala jsem jí, že hezká žena si musí umět vybírat a nikdy nesmí dopustit, aby se kvůli penězům trápila.
Jenže ona mě neposlouchala. Jednou mi řekla větu, která mě tehdy strašně rozčílila. „Mami, já nechci, aby se o mě někdo staral. Chci, aby mě měl rád.“ Připadala mi naivní. Dnes už vím, že byla mnohem moudřejší než já.
Měli mě rádi, a hlavně vždycky platili
S Karlem jsme spolu vydrželi skoro patnáct let. Nebyl špatný člověk, jen jsme každý od života čekali něco jiného. On chtěl klidnou rodinu, já společnost, cestování a pocit, že vedle sebe mám úspěšného muže, kterého mi budou ostatní ženy závidět.
Když se začaly objevovat hádky, dlouho jsem je neřešila. Byla jsem přesvědčená, že když nejsem šťastná, nemá cenu ve vztahu zůstávat. Krátce po rozvodu jsem poznala Richarda. Byl sebevědomý, úspěšný a uměl se o ženu postarat.
Vedle něj jsem měla krásný dům, dovolené u moře i šperky, po kterých jsem dřív jen pokukovala ve výlohách. Přesně takhle jsem si představovala život. Ani mě nenapadlo, že jednou zjistím, jak málo to všechno znamená. Ale Monika to už asi věděla.
Sledovala, jak funguju, a vadilo jí to. Naše vztahy se po druhé svatbě začaly zhoršovat. Čím víc jsem jí radila, tím víc se mi vzdalovala. Nakonec si našla práci v zahraničí a odstěhovala se. Tvrdila, že potřebuje začít žít po svém.
Vše mi konečně došlo
Roky utíkaly. Richard pořád pracoval a já si užívala života, na který jsem byla zvyklá. Jenže čas se zastavit nedá. Richard zemřel a mně sice zůstal krásný byt plný šperků, drahého nábytku a vzpomínek, ale jinak jsem byla sama. Monika žije dodnes v zahraničí.
Občas si zavoláme, pošle mi fotografie vnuků, ale nemáme vztah, jaký bych si přála. Myslím, že mi nikdy neodpustila, že jsem se jí celý život snažila namluvit, že hodnota ženy stojí hlavně na tom, jak vypadá a koho si vezme. A já?
Už dávno nejsem ta krásná mladice, které by padali muži k nohám. Jsem chlapům fuk, nikdo se mnou nechce flirtovat ani mi cokoliv platit. Nestěžuju si, nejsem žádný chudák, ale přiznám se, že mi chybí to, na co jsem byla zvyklá.
Na svou hezkou tvář, zájem mužů a všeobecný obdiv. Vůbec nevím, co bude dál. Uměla jsem být jen pěkná, víc nic, a teď jsem ztracená.
Dita R. (83), Rýmařov
