Díky němu nebyla sama a až do smrti se cítila šťastná. Říkala mu Vivaldi a byla přesvědčená, že to je inkarnovaný skladatel. Přestali jsme jí to vymlouvat.

Většinu svého života žila teta Julie uměním. Vznášela se na obláčku výstav, oper, baletů a koncertů vážné hudby.

V rodině se říkalo, že milovala jen jednoho muže, jistého maďarského houslistu, který hrál chvíli v Čechách, pak ve Vídni a nakonec vzal dráhu do světa. Teta Julie na něj čekala celý svůj život.

Už si žádného muže nenašla, tak se taky nikdy nevdala a děti neměla. Nás děti měla ale ráda. Nosila nám různé dobroty a my jí za to vymýšleli různá divadelní představení, což nás samozřejmě bavilo.

Nikdy se nezlobila, nikdy na nikoho nezvýšila hlas. Velké ocenění si za to ale nevysloužila, kdekdo ji v rodině pomlouval a lidé se jí smáli. Byla prostě jiná než ostatní!

Nádherný dárek

Když bylo tetě Julii osmdesát let, začala mít problémy s koleny a chůze jí dělala velké potíže. Najednou musela být zavřená doma ve svém bytě. Dolehla na ni samota. Nikdo o ni nejevil zájem, nikdo na ni neměl čas – a ona si přitom tak ráda s lidmi povídala!

Bylo mi jí líto! Byla jsem jediná, kdo za ní chodil pravidelně, alespoň jednou za čtrnáct dní, abych jí nakoupila a chvíli si s ní poklábosila. Tehdy, slavila jednaosmdesát, jsem dostala nápad.

Kolegyně v práci si zoufala, že její syn dostal králíka v kleci, a ona má hroznou alergii na chlupy. Nevěřila jsem jí to sice, ale napadlo mě dát toho králíka tetě. A tím to začalo! Za několik dní mi volala sestra, že se teta Julie už úplně zbláznila.

Pořídila si králíka, kterému dala jméno Vivaldi, protože to je prý inkarnovaný skladatel. „Dává mu na uši sluchátka, pouští mu klasiku a oslovuje ho Mistře,“ říkala sestra.

Zase veselá

Ptala se mě, zda by to neměla hlásit praktické lékařce, aby tetu hospitalizovali na psychiatrii. Dalo mi práci jí vysvětlit, že králíka jsem tetě dala já, aby nebyla tak sama, a že přece vůbec nevadí, že jej považuje za vtěleného génia.

Alespoň si má s kým doma povídat o hudbě, když za ní téměř nikdo nechodí. Sestra mé nadšení nesdílela. Zato teta Julie ožila, najednou to byla zase veselá roztomilá dáma, která se usmívala a dokonce z ní občas vypadl i nějaký ten vtipný bonmot.

Králík Vivaldi se ukázal jako velmi učenlivý, protože se časem naučil pohybovat do rytmu nosem a chodit po bílých klávesách tetina klavíru v tónině stupnice C-dur. Tam i zpět! Vivaldi žil neuvěřitelných 12 let.

Když zemřel, teta Julie ho přežila jen o pouhýc pět dní. Pohřbili jsme je společně, bylo to totiž tetičky poslední přání.

Libuše (68), Brno