V životě jsem spoléhala jen na sebe. Pomoct druhému v nouzi ale pro mě byla vždy samozřejmostí. Jednou mi za to přišla nečekaná odměna.

Tu práci jsem si vybrala už jako malá holčička. U zápisu do první třídy jsem tvrdila, že budu pomáhat starým a nemocným lidem. Toho snu jsem se pak držela a vystudovala zdravotní školu.

Většinu života jsem poté pracovala jako pečovatelka a měla svou klientelu starých a nemohoucích lidí, za kterými jsem každý den jezdila. Peněz za to nebylo mnoho, já ale měla svou práci ráda. Zejména pan Voříšek byl můj velký oblíbenec. Nenápadný starý pán s nemocnou páteří a srdíčkem.

Jako sestra

Říkal, že mu připomínám jeho sestru Růženku. Zemřela před mnoha lety, a já jsem mu hned poté vstoupila do života jako pečovatelka. Pan Voříšek měl psa Alíka. Podědil ho po Růžence, když zemřela.

Říkal, že je magickým spojením mezi ním a jeho sestrou na druhé straně. Vždycky si posteskl, že si se sestrou léta slibovali cestu k moři, do Turecka na antické památky. Chtěli vidět Efes a slavnou Celsovu knihovnu. To byl sen, který si nikdy nesplnili.

V žertu jsem na to říkala, že bych se tam s ním klidně rozjela, ale nikdy na to jako matka samoživitelka neušetřím. Jednou se panu Voříškovi udělalo špatně, naštěstí jsem u něj právě byla a zavolala mu pohotovost. Ještě ten den jsem za ním běžela do nemocnice. Tam mi řekli, že to s ním vypadá špatně.

Tuhý kořínek

Smrti se starý pán nebál, strachoval se jen o svého psího seniora. Slíbila jsem mu, že se o Alíka postarám. Každý den jsem ho chodila krmit a venčit. Na víkend jsem si vzala psa domů. Mým dětem to udělalo radost, domácího mazlíčka jsme neměli.

Pomalu jsem je připravovala na to, že ten roztomilý chlupáč s námi možná bude žít v našem malém bytě. Každý druhý den jsem také navštívila pana Voříška v nemocnici.

Po dvou týdnech to začalo s dědou vypadat nadějně, starý pán měl tuhý kořínek. Nakonec mu odklepli lázně. Když se z nich vrátil, úplně omládl. Radostně se vítal se svým chlupáčem a se slzami v očích mi děkoval.

Blížil se podzim a moje kulaté narozeniny. Pan Voříšek na mě čekal ve svém bytě s velkou kytkou a po slavnostní gratulaci mi podal obálku.

Pojedeme všichni

Říkala jsem si, co v ní asi bude? Možná nějaký drobný peníz, abych si něco koupila. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem v obálce našla čtyři poukazy na týdenní dovolenou v Turecku na Egejské riviéře?

„S Růženkou jsme si na ten náš sen šetřili, říkal jsem si, že se tam už nepodívám, ale teď jsem změnil názor. Pojedeme tam všichni – já, vy a vaše děti. Snad ve svém věku přežiju ten let a v Efesu pak můžu klidně zemřít.

Alíka pohlídá soused, už jsem se s ním domluvil,“ řekl. Tak se konala nejkrásnější dovolená v mém životě, na kterou bych nikdy ne­ušetřila. Děti měly nádherné prázdniny.

A pan Voříšek? V Efesu nezemřel, naplno si ho užil. Splnil si svůj největší sen a byl tu s námi ještě dalších osm let. Svého psího kamaráda přežil o čtyři roky.

Ludmila (60), Uherské Hradiště