Nikdy neříkej nikdy! To je velmi pravdivé přísloví. Nechtěla jsem žít na venkově a dřít na poli, i tak jsem se vdala za muže, který snil o vlastní farmě.

Nikdy jsem nebyla holkou, která by toužila žít na venkově, starat se o zvířata a velkou zahradu, skleník, případně dokonce pole.

Vysnila jsem si život v pohodlí panelového domu ve velkém městě, kde budu chodit za kulturou a maximálně budu na balkoně pěstovat pár rajčat jen tak pro radost. Jenže člověk míní, a život mění.

Několik nadějných vztahů mi nevyšlo, a nakonec jsem se vdala za Jardu. Žádná velká láska to nebyla, jenže mně už začaly tikat biologické hodiny. Co tikat? Bušit na zeď! Táhlo mi na pětatřicet a moje rodina už mě odepisovala. „Ta nikdy děti a rodinu mít nebude!“ lamentovala babička.

Krávy, kozy, prasata…

Jarda byl z rodiny sedláků, naprosto posedlý tím, že spolu budeme mít farmu. „Jen žádné krávy, ovce, kozy, prasata!“ spílala jsem ruce k nebesům. Objímal mě a sliboval, že to budou jen slepice a kachny a malá zahrádka.

Tak tomu bylo celé čtyři roky po naší svatbě, kdy už nám po té zahrádce běhaly dvě děti. Jakmile jsem otěhotněla potřetí, došel můj muž k názoru, že máme málo místa. A už měl vyhlédnutý bývalý statek. Do podzimu z něj s pomocí kamarádů udělal parádní bydlení.

A nechyběly ani chlévy, a dokonce i maštal pro koně. Lapala jsem po dechu. Za dalších pět let jsme měli nejen koně, ale i krávy a kozy, a k tomu čtyři děti. Neznala jsem svátky a víkendy, nebyly ani čtyři ráno, a krávy bučely na celou vesnici, že mají hlad. Jarda přikoupil k zahradě kus pole a louky, abychom měli i vlastní sad.

Útěk z farmy

Makala jsem jako otrokyně dalších patnáct let. Nikdy jsme nebyli na dovolené, znala jsem jen dřinu. Až když vyletělo poslední naše dítě z hnízda, jsem si řekla DOST! Sbalila si jediný kufr a jela na ubytovnu, kterou mi v práci nabídli.

Můj muž nikdy nepochopil, proč jsem od něj odešla. Nepochopil to ani nikdo z naší rodiny. Já jsem ale konečně šťastná. Konečně doopravdy naplno žiju a užívám si každého dne.

Irena (67), Zlínsko