Po smrti tatínka se na Šmudlu upnula. Když máma zemřela, nedokázali jsme se o to staré zvíře postarat a vzít ho z vesnice do našeho městského bytu.

Svým dětem jsme se vždy snažili být oporou. Když byly malé, i když vyrostly a měly svoje vlastní malé děti. To byla naše role snad ještě náročnější. Z mladší dcery Lenky se stala samoživitelka.

Partner ji nechal samotnou s tříletými dvojčátky a čtyřletým synkem. Bez naší pomoci by to tehdy nezvládla. Měla dobrou pozici v jedné zahraniční firmě, jenže musela do práce hodinu dojíždět. My jsme nechtěli, aby to celé hodila kvůli dětem za hlavu.

A podobné to bylo se starší dcerou. Ta měla osmiletého chlapečka Tomáška se zdravotními problémy, bydlela ulici od nás, tak jsme ji také nechtěli šidit, protože by jí to mohlo být líto. Proto jsme s manželem kmitali jako šílenci.

Do práce, k Lenčiným dětem, pak vyzvednout Tomáška a jít s ním na rehabilitace… A přesně v ten čas zemřela moje maminka. A po ní zůstal její pes Šmudla, o něhož jsme se museli postarat. Pejsek nám do harmonogramu nezapadal. Absolutně jsme na něj neměli čas. A ani náladu.

Co s ním?

Seděli jsme s manželem v kuchyni a lámali si hlavu, co s ním. Nikdo z dětí ho nechtěl, my také ne, žili jsme v malém bytě. Navíc už byl pes hodně starý, špatně viděl a měl blechy. Prostě obyčejný vesnický Šmudla.

V útulku žádali za umístění čtyři tisíce, což pro nás bylo hodně peněz. Proto manžela napadlo, že mu dá svobodu. Bylo to hrozné, ale bohužel jsem na to kývla, protože jiné řešení jsme neměli.

Na nádraží

Manžel naložil Šmudlu do kufru a za vedlejší vesnicí ho vypustil u lesa a odjel. Ještě ten večer jsme toho litovali, ale už to nešlo vzít zpět. Pak už jsme o Šmudlovi neslyšeli. Jen jsem doufala, že se mu nic nestalo a že si našel nového pána.

Uběhl rok a mě stále hlodalo svědomí. Zpětně nechápu, jak jsme mohli něco takového udělat. Trápil mě pocit, že by maminka byla nešťastná, kdyby věděla, že jsme se o jejího psa nepostarali tak, jak jsme měli.

Člověk si bohužel někdy v záchvatu sobeckosti nevidí na špičku nosu… Jednoho dne jsem ale potkala na nádraží starého pána, který si vykračoval s pejskem na vodítku. Ten pes vypadal úplně jako Šmudla.

Když jsem se k těm dvěma přiblížila, dokonce mě začal radostně vítat. Zeptala jsem se pána, zda si pejska můžu pohladit. „To víte, že můžete. On si každé pohlazení zaslouží.

Já jsem ho loni našel. Seděl chudák u silnice, jako by na někoho čekal. Asi ho tam někdo vysadil z auta. Dal jsem mu jméno Ajax a jsem za něj rád. Alespoň díky němu nejsem tak sám!“

Tereza (72), Ostravsko