Doma jsem byla sama, když mi hlas v hlavě náhle poručil, abych si došla pro mobil. Naštěstí jsem ho poslechla.

Seděla jsem tenkrát na novém gauči a dívala se na televizi. Byl už večer. Před sebou jsem měla pistáciové oříšky a sledovala detektivku. Tipovala jsem pravděpodobného vraha. Dělávala jsem to tak i tehdy, kdy jsme ještě žili společně s manželem.

Často jsme se u toho dohadovali, každý z nás měl svou detektivní verzi. Lovila jsem v misce oříšky, když mě náhle znejistil podivný, leč krásný hlas. Ozval se kdesi uvnitř mě a neodkladně mi přikázal, abych si došla do ložnice pro mobil. Poslechla jsem.

Prostě jsem vstala od televize zrovna ve chvíli, kdy se na obrazovce k zemi kácela další mrtvola. Mobil jsem z ložnice donesla do obýváku, položila ho na stolek vedle oříšků a dál sledovala ten napínavý příběh. Najednou se mi udělalo zle.

Co se děje?

Hlava se mi zamotala a já cítila mravenčení na konečcích prstů. Oříšek mi vypadl z ruky. Televizní obrazovka se přede mnou rozostřila a já pocítila cosi jako houpání na moři. Pokoušela jsem se vstát, ale zjistila jsem, že mě neposlouchají nohy.

Chtěla jsem se nohy natáhnout před sebe, ale svalila jsem se z gauče na zem a uhodila se do hlavy. Zalapala jsem po dechu a hlavou mi prolétla myšlenka, že se se mnou děje něco vážného. Mobil, napadlo mě! Musím zavolat dceři!

Ještěže mě cosi donutilo před několika minutami vstát a dojít si pro něj, v tomhle stavu bych se k němu nikdy nedostala. Nahmatala jsem mobil a až po několika pokusech vytočila číslo.

Byl to můj anděl?

Hlavou mi vířila jedna vystrašená myšlenka za druhou. Teprve po drahné chvíli se dcera ozvala. Nemohla jsem skoro mluvit. Zašeptala jsem do mobilu POMOC! Dcera mi nerozuměla.

Teprve, když jsem zmobilizovala všechny své síly, podařilo se mě vykřiknout znovu to slůvko, které mě mělo zachránit. Dcera přijela hned a současně s ní i záchranka, kterou zavolala. Diagnóza byla jasná. Mrtvice! Šlo skutečně o minuty!

Když jsem ležela v nemocnici a ze všeho se vzpamatovávala, uvědomila jsem si, že mě zachránila nejen dcera, ale hlavně hlas, který se probudil uvnitř mého já a donutil mě dojít pro mobil.

Od té doby věřím, že každý máme svého anděla strážného, kterého musíme poslouchat!

Zdena (71), Olomouc