Ta ženská vypadala jako vystřižená z módního časopisu. Měla postavu, za kterou by se nemusela stydět topmodelka, vždy upravená a hlas jako med.
Když se objevila u nás na vesnici, všem vyprávěla o tom, jak poslední roky trpěla, protože její muž umíral na vleklou nemoc. Proto přijela sem, aby si odpočinula a začala nový život. Zdenka se rychle spřátelila s místními ženami.
Chodila na kávu k paní Horáčkové, pomáhala paní Novákové s pečením koláčů na pouť, nosila babičce Kubíčkové nákupy. Všichni si ji chválili, jak je milá, jak je ochotná a jak umí naslouchat. Jen já jsem měla pocit, že za tím úsměvem je něco podezřelého.
Moc mě tedy nepřekvapilo, když Zdenka začala s tím, že má problém s penězi. Prý jí po té manželově nemoci zůstaly dluhy u banky a ona teď musí všechno splácet. Paní Horáčková jí půjčila pět tisíc na „první splátku“.
Místo peněz ale dodala další historku: „Banka mi zmrazila účet kvůli staré exekuci, ale můj bratr mi posílá peníze z Německa, jen to chvíli potrvá.“ Paní Horáčková čekala. A čekali i další dobrodinci, kterým namluvila zase jiné lži.
Mně nikdo nevěřil, když jsem se je snažila varovat, ať nepůjčují cizí ženské. „Ty jí závidíš, Anko, že je krásná a ty ne!“ řekla mi dokonce má kamarádka a mě se to opravdu hluboce dotklo.
Brala peníze i chlapy
A tak jsem je nechala být, ať ze sebe dělají hlupáky, a byla jsem zvědavá, jak celá tahle šaráda dopadne. A byla jsem překvapená, protože Zdenka byla ochotná jít dál, než bych vůbec čekala.
Úplně ho poblouznila
Vyhlédla si starého pana Vránu. Byl to osmdesátiletý, dobře zabezpečený vdovec. Žil sám v chalupě na kopci, měl úspory z prodeje pole a ještě důchod. Chodil pravidelně na procházky kolem rybníka a Zdenka si tam na něj počíhala. Pak se mu navezla do chalupy.
Začala mu nosit buchty, povídat si s ním o ptácích, o počasí, o tom, jak je život těžký. Brzy ho přesvědčila, že potřebuje společnost.
Pak mu řekla: „Pane Vráno, já bych vám mohla pomáhat s domácností, vařit, uklízet, jen bych potřebovala trochu peněz na opravu svého domu. Střecha teče, topení nefunguje.“
Pan Vrána, osamělý a vděčný, jí dal padesát tisíc na „střechu“. Pak dalších třicet na „nové topení“. Pak dvacet na „okna“. Když jsem se ho ptala, proč to dělá, že musí vědět, že ty peníze už neuvidí, řekl: „Ona je hodná a stará se o mě jako dcera.“
Musím se přiznat, že jsem občas dokonce kolem té jeho chalupy šmírovala a viděla jsem, jak mu dává do sklenice rozdrcené prášky.
Otrávila ho?
Pan Vrána pak začal být slabý, ospalý, špatně chodil. Doktoři říkali, že je to věk, ale já jsem měla podezření, protože Zdena v té době pana Vránu ukecala ke svatbě:
„Kdybychom se vzali, měla bych klid od těch dluhů, a vy byste měl někoho, kdo se o vás postará do konce života.“ Pan Vrána souhlasil. Následně jí dal plnou moc na svůj účet, prý „aby mohla platit složenky a nakupovat“.
Během dvou měsíců vybrala přes dvě stě tisíc. No a jednoho rána našli pana Vránu mrtvého. Prý srdeční selhání. Policie přišla, ale nic neprokázala. Žádné stopy, žádní svědkové. Byla jsem jediná, kdo se snažil upozornit na Zdeniny praktiky.
Domek prodala hned, jak bylo vypořádáno dědictví, ve kterém pochopitelně figurovala jako jediná dědička. Ve vesnici se už nikdy neukázala a půjčené peníze samozřejmě nevrátila.
Dita S. (66), Kuřim
