Když vám kamarádka, která vás podrazila, zničehonic přinese dárek, nic dobrého vám to nejspíš nepřinese. Dočkáte se i zdravotních problémů.
Liběna byla duše zlá, která jen koukala, na kom by se přiživila a které ženě z okolí by svedla manžela. Když jsem byla šťastně vdaná a na mateřské, byla u nás doma každý den. Pracovala ve stejné firmě, ovšem na daleko podřadnější pozici než já.
Chodila se ke mně radit a já jí ochotně pomáhala, někdy i dokonce dělala kus práce za ni. Nemohla jsem uvěřit svým uším, když mi pak jedna z kolegyň volala, jak se Liběna u nadřízeného chlubí mou prací a vydává ji za svou – až se dostala tam, kam chtěla.
Na mou pracovní pozici! Kam se vrátím po mateřské? Samozřejmě se jí podařilo okouzlit šéfa a ten nad ní držel ochrannou ruku. Když jsem se po mateřské vrátila, dlouho jsem v práci nevydržela. Liběna mi dělala takové naschvály, že jsem raději odešla sama.
Dárek?
Neviděly jsme se pak dvacet let. Byla to náhoda, že jsme se potkaly na ulici. Liběna už dávno nebyla žádná krasavice. Byla snad trojnásobně širší než dřív. „Jak to děláš,“ lísala se ke mně, „že vypadáš pořád stejně?“
Napadlo mě, že to bude tím, že jsem kromě svého zaměstnání měla zahrádku s chatou, kde bylo pořád co dělat. Ona trávila volný čas u dobrého jídla a pití, na lehátku u moře, sport byl její nepřítel.
Druhý den přišla až ke mně domů. Prý že má pro mě dárek. Přinesla mi svůj kabát, který jsem kdysi tak obdivovala. Už se do něj prý nevejde.
Druhý den jsem si kabát vzala na sebe, abych ho vyzkoušela. Byl stále krásný, jako před lety. Hned od rána do mě lidi na ulici vráželi, okolí se na mě dívalo nevraživě, i když jsem se na každého usmívala.
V zajetí zla
Nenapadlo mě, že by za tím mohl být ten kabát. Nosila jsem ho dál. Náhle mě začalo trápit zdraví. Nejdříve ošklivá vyrážka, pak viróza a nakonec jsem se začala hroutit celá. Ani lékaři nedokázali přesně říct, co mi je.
Začátkem února toho roku jsem vyrazila k dceři, které se narodil můj první vnuk. Měla tři pejsky, kteří mě měli rádi. Tentokrát na mě ale štěkali jako na nepřítele. Proběhla jsem do domu, shodila kabát a usadila se v kuchyni.
„Co to s těmi psy je?“ přemýšlely jsme s dcerou. Najednou slyšíme vrčení a zuřivou bitku v předsíni. Když jsme vyhlédly, psi rvali kabát od Liběny na cáry. „Ten kabát bude příčinou všeho!“ řekla dcera.
Hned jsme jej, tedy to, co z něj zbylo, vyhodily do popelnice. Od té doby mám klid, jsem zdravá a lidé se na mě zase všude usmívají.
Dana (62), Znojmo