Všechno zlé je k něčemu dobré, říkávala moje babička. Na vlastní kůži jsem se v dospělosti přesvědčila, že je to pravda a že se babička, moudrá žena, vážně nemýlila.
Už je to dávno, skoro třicet let. S manželem jsem se seznámila kvůli šikaně. Já vím, zní to neuvěřitelně, ale je to pravda. Ředitel se tehdy v naší firmě bavil šikanou zaměstnanců, lidi deptal, pokutoval, vyhazoval a měl z toho legraci.
Všichni se ho báli, jeho miláčci mu posluhovali a podlézali, a kdo se mu znelíbil, byl vyhozen. Tehdy jsem se ocitla v té druhé kategorii neboli v kategorii B, a bylo mi úzko.
V podnikové jídelně jsem sedávala sama, nikdo si ke mně neodvážil přisednout, protože by také brzy letěl. Ale jeden si přisedl, aniž bral na vědomí, co všechno mu hrozí.
Ocenila jsem jeho statečnost, vždyť ztráta zaměstnání není žádná legrace. „Je mi líto, co prožíváš,“ řekl mi. „Když si rychle neodsedneš, budeš to prožívat taky,“ varovala jsem ho. Zůstal.
Předtím jsme se skoro neznali, jen jsme se občas potkávali a řekli jsme si ahoj, to bylo všechno. Díky tomu, že si ke mně přisedl v jídelně, jsme se zčistajasna skamarádili. A nejen to, s každým dnem jsme se sbližovali víc a víc.
Na dlažbě
Dostali jsme brzy oba zničující pokuty, je zbytečné dumat proč, důvod se vždycky najde, a byli jsme oba přeloženi. Každý jinam, já do tmavého, studeného, vlhkého skladu, kde to bylo k nevydržení. Jediné, co mě drželo nad vodou, byla láska.
Vyhodili nás ve stejnou dobu, a tak jsme se společně ocitli na dlažbě a bez peněz. To nás sblížilo definitivně. Nemohla jsem si už dovolit platit nájem, proto jsem se odstěhovala k Milanovi, žilo se nám tak pochopitelně levněji. Rádi s manželem vzpomínáme na romantické začátky našeho vztahu.
Děkovný dopis
Měli bychom tomu pitomci, který nás vyhodil z práce, vlastně poslat každým rokem na výročí naší svatby děkovný dopis. To jemu vděčíme za krásný život, který vedeme.
Někdy, když se sejde větší společnost, vyprávíme, jaké to bylo, když jsme spolu začali bydlet. Tehdy se hned poznalo, že ani jeden z nás není rozmazlená fňukna. Rozbil se kotel, a tak se v bytě netopilo.
Opravář se milostivě dostavil až za týden a řekl si o tolik peněz, že jsem neměla ani drobné na autobus, který mě vozil na povinné schůzky na pracák anebo k doktorovi.
A tak jsem chodívala pěšky, osm kilometrů tam a osm zpátky. Jedli jsme každý den k večeři chleba s margarínem anebo brambory. Chutnaly jako nektar, který pili řečtí bohové na Olympu.
To proto, že jsme byli tolik zamilovaní. A jsme dodnes. Prožili jsme opravdu těžké časy, vždy jsme ale měli jeden druhého, a tak jsme vše zvládli.
Jitka (60), Liberecko
