Celé naše manželství jsem měla špatné svědomí. Manžel si totiž celý život myslel, že mě v mládí připravil o panenství.

Ani si už úplně přesně nepamatuji, jak na to přišel. Zda jsem mu tehdy zalhala, nebo prostě bylo jeho přání otcem myšlenky a já ho při tom nechala.

Byla jsem věčně zamilovaná

Pravda ovšem byla ta, že jsem před ním měla pěknou řádku kluků. V padesáti jsem se rozhodla, že už nechci lhát a chci jít s pravdou ven. Ale nakonec mě asi víc překvapil můj muž než já jeho. Když se ohlédnu zpět, směju se sama sobě.

Byla jsem ten typ holky, která nikdy dlouho neposeděla. Jeden měsíc básník, další měsíc student architektury, pak zas muzikant. Všichni mě okouzlili něčím jiným a já věřila, že každá láska je ta osudová.

Dnes tomu říkám období, kdy jsem byla „do větru“, ale tehdy to byla prostě neutuchající mladá touha něco cítit. Dnes jsem za to období vděčná. Když jsem poznala Petra, byla jsem už unavená všemi zklamáními. Jeho klid, humor a důvěryhodnost mě vtáhly do úplně jiného světa.

Konečně! On byl můj osud…

Poprvé jsem měla pocit, že nepotřebuju nikomu nic dokazovat, že mohu být konečně sama sebou. Jenže být sama sebou by také znamenalo přiznat, že jsem měla dost kluků. A právě tehdy vznikl můj největší problém, dovolila jsem mu věřit, že je můj první.

Nikdy jsem to sice neřekla, ale když si to vyložil po svém, mlčela jsem. Je pravda, že se mi naši první noc podařilo celkem věrohodně zahrát nezkušenou naivku. Nebyla jsem na to pyšná, ale nebyla to ani kdovíjaká hanba.

To tajemství mě neskonale trápilo

Roky ubíhaly, postavili jsme dům, měli děti, řešili jsme bydlení, školky, nemoci i stárnutí. A já si říkala, že už to snad ani nemá cenu otevírat. Vždyť mé bujaré mládí nebylo nic, co by mě definovalo.

Byla to jen má mladická nerozvážnost a ta k tomu věku někdy patří. Jenže ten pocit, že mu neříkám celou pravdu, mě občas dostihl a pálil mě v žaludku.

Sem tam se totiž můj milý o našem mládí zmínil mezi přáteli a moc rád přidával k dobru, že byl můj první, a tudíž jediný. A já věděla, že je hrdý na něco, co není pravda. Bylo mi to velmi nepříjemné. Navíc, co je komu do toho?

Fotky odhalily pravdu

A pak přišly ty proklaté staré fotky. Uklízela jsem skříň a našla krabici, o které jsem ani nevěděla. Na jedné fotce jsem se smála vedle muže, jehož jméno jsem si už sotva vybavila. Když Petr zrovna nečekaně vešel do místnosti a zahlédl fotku, jen se zeptal:

„Kdo to je?“ A já zalhala, že kamarád. V tu chvíli jsem věděla, že už takhle žít nechci. Večer jsme seděli v kuchyni a já se chystala říci mu celou pravdu. Netušila jsem, jak zareaguje.

Ruce se mi třásly, když jsem mu fotku ukázala znovu. Řekla jsem mu pravdu. Tedy skoro celou pravdu. Zmínila jsem jen tři kluky z celkových osmi. Mluvila jsem stručně, věcně, bez zbytečných detailů.

Nevěděla jsem, co nakonec bude dál

Měla jsem strach, že se zhroutí něco, co jsme budovali třicet let. Jenže on se jen opřel o židli, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ančo, já jsem si tě bral takovou, jaká jsi. Ne takovou, jakou jsem si tě vysnil. Bylo hezké si myslet, že jsem první.

Ale je to vlastně úplně fuk. Jsem chlap tvého života, a to je hlavní,“ zasmál se na mě. V tu chvíli ze mě spadlo něco, co jsem nosila celý život. Nakonec jsem se přestala bát. Někdy zbytečně lžeme, protože se bojíme, že by nás pravda mohla připravit o lásku.

Jenže ta skutečná láska zvládne mnohem víc, než si dokážeme představit. Stejně si ale myslím, že v té době bylo pro mého muže podstatné vidět mě neposkvrněnou a zpětně to celé naštěstí zlehčuje.

Manžel byl taky kvítko

Ukázalo se, že i manžel si nechal leccos z minulosti pro sebe. Přiznal mi, že se jeho přičiněním dostala slečna do „problému“ a on jí zajistil způsob, jak se z toho dostat, aby se nemusel ženit.

Je z toho prý dodnes v rozpacích a dotyčné by se rád omluvil, protože se pak už neviděli. Tehdy to tak nevnímal, ale později si uvědomil, jak lehkovážný byl. Všichni máme zřejmě nějakou třináctou komnatu.

Anna S. (52), Hradec Králové