Myslela jsem, že ten dům dobře znám. celé dětství jsem tam strávila. Moje děti ale objevily velké tajemství. O něm nevěděl nikdo ‒ ani babička!

Můj rodný dům naší rodině původně nepatřil. Ležel v Sudetech, tam, kde žilo společně s Čechy také mnoho Němců. Tento dům náležel k těm, které zůstaly prázdné a osídlovaly se po druhé světové válce. Tak k němu přišla moje babička a dědeček.

Já se už tady narodila a vždycky jsem tento kraj a můj rodný dům milovala. Žila jsem tu do svých dvanácti let, poté jsme se s rodiči odstěhovali do nedalekého městečka. K babičce jsme jezdili každý víkend.

Dům jsme měli s bratrem prolezlý od sklepa až po půdu, a stejně tak i stodolu. Když jsem tam začala po letech brát i své děti, vyprávěla jsem jim nejen o domě, ale i o celém okolí, a byla jsem přesvědčena, že mě v těchto místech už nemůže nic překvapit.

Za zdí tajemství

A přesto se tak stalo. Mému synovi Pepíkovi bylo dvanáct, a dceři Janě o tři roky méně. Babička ani děda už nežili a dům sloužil rodině jako chalupa. Pamatuji si na ten den, kdy se domem rozlehlo volání jako na lesy.

„Mami, tatí!“ lekli jsme se s mužem, co se stalo a běželi za křikem našich potomků. To volání se ozývalo z podkroví. Když jsme vyšplhali na půdu po strmých dřevěných schodech, naskytla se nám neuvěřitelná podívaná.

V místnosti, kde byl sklad, zel ve zdi otvor, jako vchod do tajné místnosti. Až do té doby dokonale maskovaný tajnými dveřmi, které vypadaly jako zeď. Naše děti ty tajné dveře otevřely náhodou. Manžel běžel pro baterku.

Poklad

Když jsme do tajné místnosti nakoukli, všude byl starožitný nábytek, pokrytý prachem, a mezi tím vším krabice. V nich jsme našli porcelán a různé drobnosti, jako fajfku, tabatěrku, šperky. Mezi tím vším jsme objevili album starých fotografií.

Z nich bylo patrné, že nepatří naší rodině, ale zřejmě původním majitelům domu. Za dva dny dostal můj syn Pepík vysoké horečky a po něm je začala mít i dcera. Ani mně a manželovi nebylo dobře, v noci jsme nemohli spát a den ode dne jsme se cítili hůř a hůř.

Zatímco jsme běhali po doktorech, moje matka měla jasno. Ten poklad je nám nepatří, musíme ho odevzdat majitelům, zejména to album. Dlouho jsme pátrali, kdo v domě před prarodiči žil, až se nám je podařilo najít. Byli rádi, hlavně za fotky svých předků. Když jsme jim je předali, problémy nás opustily.

Radka (63), Chebsko