Hledání toho pravého bývá velká a komplikovaná šichta. Pátráte-li po někom dokonalém, nenajdete ho nikdy a skončí to osamělostí.

Toho pravého jsem hledala nekonečně dlouho. Kamarádky už byly dávno provdané, vozily kočárky, a já pořád nic. „Protože neustále hledáš někoho, kdo bude dokonalý,“ vysvětlovala mi zoufalá máma.

„Takového ale, holčičko, nenajdeš. To bys zůstala sama, a to ti opravdu nepřeji.“ Mluvila z ní životní zkušenost. Uvědomila jsem si, že ani táta není dokonalý, i když jsem si to jako malá myslela.

Příšerně se oblékal, nosil děravé ponožky, většinu pátků trávil s kamarády na kuželkách, vyprávěl staré, zoufale ohrané vtipy, a že by nosil domů horentní výplatu, to se taky nedalo říct. Přes všechny tyto nedostatky to byl fajn chlap a měl nás rád.

Hluboce jsem se nad tím zamyslela, a odvážila se tudíž navázat vztah s jedním takovým, kterého jsem znala jen od vidění. Ale přišla chvíle, kdy mě pozval na kávu.

Nedokonalý

Ten tedy věru nebyl dokonalý. Stejně jako můj táta se příšerně oblékal, měl moc kamarádů, což nebývá ku prospěchu věci, rád, často a příšerně falešně zpíval. Byl nešikovný, ale nevěděl o tom, takže jakmile cokoli opravoval, skončilo to katastrofou.

Někdy mě to zlobilo a začala jsem mu jeho nedostatky vyčítat, byl jich dlouhý seznam. Namítal, že takový prostě je a těžko se může převléknout do kůže někoho jiného. Když jsme spolu žili druhým rokem, stalo se mi něco divného, nečekaného.

Začaly mě trápit deprese. Často jsem nedokázala ani vstát z postele, ani pohnout rukou. Přestala jsem chodit do práce, jen ležela, zírala do stropu, často brečela. Tehdy to měl se mnou těžké.

Parádní svatba

Nic mi nevyčítal, netvrdil, že mi ve skutečnosti nic není, ať koukám vstát a něco dělat. Trpělivě mě utěšoval, ujišťoval, že bude zase líp, kontroloval, zda jsem nezapomněla na léky. Vařil, ač to předtím neuměl.

Recepty hledal v kuchařkách a pak konzultoval s mojí mámou. „Hlavně to nesmí být složitý,“ brumlal si, když zíral do kuchařských knih. Dojímalo mě to. Když se mě pak na partnera ptala psychiatrička a já jí ho popisovala, usmívala se.

„Takového bych taky chtěla,“ rozplývala se. „Můj muž je mrzout, zavírá se do pracovny a vyleze jenom k večeři.“ Uvědomila jsem si, že jsem ho konečně našla. Toho pravého.

Vystrojili jsme si parádní svatbu, která byla daleko lepší než ta nejúčinnější antidepresiva. Láska je totiž ten nejlepší lék.

Simona (65), Trutnov