Za dávných, krásných gymnaziálních časů jsem se potají zamilovala do spolužáka Vladimíra. Pokukovali jsme po sobě, ale nic víc.
Hrozně moc se mi líbil jeden spolužák, byla jsem do něj tajně zamilovaná. Jenomže jsem byla ostýchavá, nikdy v životě bych mu to neřekla, v šestnácti už vůbec ne. Nejspíš jsem po něm pokukovala, a tak po mně rovněž občas pošilhával.
Bylo nám šestnáct, byli jsme ještě děti. Říkala jsem si, že bych byla nejšťastnější na světě, kdybych věděla, že se do mě také zakoukal, ale nebylo, jak se to dozvědět. On také nepatřil k nejsmělejším.
A tak byla naše vzájemná láska, pokud byla vzájemná, odsouzena k zániku. Všimla jsem si, že lidé často říkají, že nelitují toho, co udělali, ale toho, co neudělali.
Ale jak jsem to měla udělat? Neumím si představit, že bych v tom telecím věku přišla ke klukovi a řekla mu: „Hele, já tě miluju.“
Řetízek
Mohla jsem mu to pochopitelně napsat, ale ani na to jsem nesebrala kuráž. Čas letěl jako splašený kůň a byl tu maturitní ples a s ním malý příslib, že se třeba jeden z nás pochlapí a vyjádří se.
Dokonce jsme spolu několikrát tancovali a, světe, zboř se, Vláďa mi vtiskl do ruky stříbrný řetízek se srdíčkem. Moje srdce bušilo jako šílené, říkala jsem si, je to tady. Teď to přijde. Ale nepřišlo nic.
Dal mi řetízek, který jsem skoro nesundávala, ale nepřidal k tomu žádná slova, žádné vyznání. Zbyl mi jenom ten řetízek a nepatrná naděje, že se k sobě přece jenom někdy dostaneme, třeba na maturitním večírku anebo se někdy náhodou potkáme.
Nic z toho se nestalo. Kráčeli jsme životem každý sám, nevídali jsme se. Třídní srazy se nekonaly, spolužačka, která slíbila, že si je vezme na starost, trestuhodně selhala.
Slzy radosti
Po čtyřiceti letech od maturity se zmíněná spolužačka patrně zastyděla a za pomoci sociálních sítí nás skutečně svolala. Z radosti, že se konečně přece jenom uvidíme, se dostavili skoro všichni, tedy i Vláďa i já.
Neodolala jsem a vzala jsem si na krk ono stříbrné srdíčko. Všiml si ho hned a celý se rozzářil. Byla nám už hromada let, konečně jsme se nebáli spolu mluvit, a tak první, co mi řekl, bylo: „Ahoj, ty moje dávná, tajná lásko.“
Objali jsme se a jeden druhého ubezpečili, že jsme do sebe byli potají zamilovaní po celá gymnaziální léta a že to bylo vlastně hezké, i když jsme tou nikdy nevyřčenou láskou trpěli.
Bylo krásné, že jsme si to nakonec přece jen řekli, ač již v pokročilejším věku a oba zadaní. Odcházela jsem ze srazu se slzami radosti v očích a s úmyslem, že si řetízek nechám zase vyčistit, aby se krásně třpytil.
Jana (64), severní Morava
