Na Štědrý večer jsme si s kamarádkou vyzkoušely starý rituál, který vyšel. Najednou jsem viděla neskutečné věci, které se posléze staly.

Tento příběh se stal v době, kdy jsem byla krátce vdaná. S mým mužem Jirkou jsme byli spolu tři roky, ale zdálo se nám, že jsme spolu už hodně dlouho na to, že jsem stále ještě nebyla těhotná. Měla jsem z toho trauma. Naše pokusy byly stále marné.

Dokonce jsme se obrátili na lékaře, jestli nenajdou nějaký problém. Ti ale nic podezřelého nenašli, oba jsme podle jejich názoru děti mít mohli. Na umělé oplodnění jsme neměli finance, a tak jsem začala přemýšlet o tom, že si nějaké děťátko adoptujeme.

Ke studánce

Známí i rodina nás od takového rozhodnutí sice zrazovali, ale my jsme se rozhodli. Bylo to trochu zoufalé rozhodnutí. Ale těšili jsme se, že náš život osvěží dětský smích. Blížily se Vánoce, které jsme trávili u manželových rodičů.

Manželova mladá sestra Maruška přišla tehdy s nápadem vzít baterku a vypravit se úzkou pěšinou do míst, kde byla studánka. Nikomu se nechtělo, mně to ale přišlo jako dobrý nápad. Však mi procházka prospěje, říkala jsem si.

Magická noc

Vůbec jsem toho nelitovala. Ta noc byla opravdu pohádková. Na obloze svítil měsíc i hvězdy. Byla sice zima, ale šestnáctiletou Marušku hřálo mládí a mě alkohol. Zavěšeny do sebe jsme překlopýtaly pěšinu a studánku díky dobré viditelnosti našly snadno.

Měsíc a hvězdy se odrážely na hladině, dívaly jsme se na ni okouzleně, pak jsme vytahaly z kapes kamínky, které jsme cestou nasbíraly. Maruška pak hodila kamínek do vody a sledovala obraz na hladině. Copak jí asi ukáže? „Pojedu na hory!“ zaradovala se.

„Vidím to!“ Ať jsem napínala zrak jak chtěla, neviděla jsem nic. Holka měla bujnou fantazii. Celá nadšená házela do vody další kameny a pak mi hlásila, co všechno se jí zjevuje.

Vyjmenovala snad všechny své sny a přání. Když se konečně nabažila, obrátila se na mě. „A teď ty!“ řekla. Připadalo mi to šílené, ale hodila jsem kamenem, aby měla radost…

Co to vidím?

Nic jsem si od toho neslibovala. Dívala jsem se na hladinu a očekávala, že neuvidím nic. Hladina se zavlnila, odraz hvězd a měsíce se spojil a najednou, nechápu, jak to bylo možné, se slil v obrázek malého dítěte.

Čím více jsem na ten výjev zírala, tím dokonalejší byl. I Maruška zmlkla. Taky hleděla upřeně do vody. Ten obrázek na vodě trval několik vteřin a pak se rozplynul. „To je ne­uvěřitelné,“ vydechla moje mladá švagrová.

„Já tam viděla děťátko!“ Slzy mi vstoupily do očí. Otočila jsem se a rychle kráčela k domovu. Brečela jsem. Maruška běžela za mnou a chlácholila mě. Byl to velmi bolestivý zásah do mého srdce. Jak mohla být studánka tak zlá? Jak se mohlo stát, že se objevil právě takový tvar?

Těhotná

Vtrhla jsem domů a pro­brečela jsem celý večer, až jsem usnula. Jen několik málo dní po Novém roce jsem se ale dozvěděla neuvěřitelnou novinu. Myslela jsem si, že jsem to s jídlem a pitím o svátcích přehnala, a proto mi není dobře.

Když však moje nevolnosti neustávaly, vypravila jsem se k lékaři. Byla jsem těhotná! Nemohla jsem tomu uvěřit. Další Vánoce jsme už byli tři. Ten výjev ve studánce se naplnil. Marušce se splnily jen ty hory a lyžovačka s kamarády.

Alice (64), Jihlava