Krmila jsem opuštěného pejska, a on se mi za to odvděčil. Když jsem se ocitla v ohrožení života, neváhal a doběhl pro pomoc.

Nevím, kde se tehdy v naší ulici vzal. Nikdo se k němu nehlásil. Pobíhal po okolí a žil z toho, co si našel nebo mu někdo dal. Toho pejska musel někdo vyhodit, vysadit z auta a nechat na pospas osudu.

Domů si ho nikdo vzít nechtěl, ale většina z nás mu občas něco od oběda hodila. Pravidelně chodíval do místní hospody a tam vždycky dostal něco na zub. Pejsek to byl milý a dobře naladěný, dostal od místních přezdívku Funy.

Pes pro štěstí

Chlapi si ho hladili pro štěstí, když šli vsadit na fotbal, a občas se jim opravdu něco málo vyhrát podařilo. Což podporovalo pejskovu pověst. I já jsem mu občas něco dobrého přinesla.

Pro toho psího komika jsem měla slabost. Jednou se ale stalo něco, co náš vztah posílilo tak, že jsem si Funyho nakonec vzala domů.

Vítr sílil

Vracela jsem se tenkrát od dcery, která bydlí ve vedlejší vesnici, později, než bývalo zvykem. Poslední autobus mi ujel, a tak nezbývalo, než abych se vydala pěšky. Byl už pořádný mráz. V horách, kde žijeme, to nic nezvyklého.

Jenže já jsem tehdy podcenila nebezpečí a přecenila své síly. Už mi dávno nebylo dvacet, ale čerstvých šedesát. A absolvovat tříkilometrovou cestu z jedné vsi do druhé, když je tma a strhne se chumelenice, to není opravdu příjemný zážitek.

Foukalo hrozně, severní vítr byl krutý. Navíc už byla tma. Najednou mě obklopil takový mrazivý vír, že jsem upadla na kolena – a sjela do příkopu po břiše. Nedokázala jsem se vzchopit, vzepřít se tomu silnému větru a vylézt zpátky na silnici.

Chumelenice nabývala na síle. Cítila jsem, jak mi zalézá mráz pod kůži a pod kabát. Přestávala jsem cítit ruce i nohy. Ležela jsem tam hlavou dolů k zamrzlému poli a loučila se se životem.

Zachránce

Když tu najednou na mě něco skočilo. Tulilo se to ke mně, hřálo a olizovalo mi teplým jazykem obličej. „Funy!“ vydechla jsem. Radoval se, že mě našel. Chvíli kolem mě skákal, a pak vyrazil na silnici, slyšela jsem skřípat brzdy. Lekla jsem se, že psa přejeli.

Jenže se najednou nade mnou objevil soused. V ruce držel Funyho, a začal mě zvedat na nohy, až mě dostal do auta a zavezl domů. Ti dva mi tehdy zachránili život. Do rána bych v té šílené vánici určitě umrzla. Funymu jsem za to dala domov.

Růžena (71), Beskydy