Před lety jsem prožívala komplikované životní období, chodila jsem i po doktorech, všichni byli bezradní. Ale nakonec mě vyléčilo něco úplně jiného než bílé pláště. Láska!

V mládí jsem onemocněla mentální anorexií, zavinila to nešetrná poznámka režiséra, že jsem tlustá. Přitom sám vážil asi tak sto kilo, patrně si myslel, že to u chlapa nevadí.

Byl to režisér-amatér, hráli jsme ochotnické divadlo, bylo mi osmnáct a jeho hloupou větu jsem nesla tak těžce, až jsem si uhnala psychickou nemoc. Bylo to těžké období pro celou moji rodinu, naši z toho málem onemocněli rovněž.

Byli vyděšení, skoro nic jsem nejedla, často jsem jen předstírala, že večeřím. Potom nacházeli jídlo v koši anebo v popelnici před domem. Byli zoufalí, nevěděli, co se mnou.

Ale dopadlo to dobře. Nakonec mě nevyléčili ani doktoři, ani bylinkáři, ale láska, protože láska je ten nejlepší doktor.

V kavárně

Tomáš byl kluk z našeho městečka, můj vrstevník. Chodili jsme spolu do základky, a dokonce jsme i spolu hráli to nešťastné ochotnické divadlo. Občas jsme se potkávali a krátce jsme si popovídali. „Hele, nejsi nemocná?“ vyzvídal jednou.

„Říká se to. Nikam nechodíš, divadlo už nehraješ, a hrozně jsi zhubla. Co se s tebou děje?“ Nejdřív jsem chtěla houknout, že mu do toho nic není, ale včas jsem se zarazila. Vypadal opravdu starostlivě.

Vyprávěla jsem mu, že mi nějak nechutná jíst. Chodili jsme parkem a skončili v místní proslulé kavárně, kde se specializují na výrobu fantastických rakviček se šlehačkou. Přiznala jsem se, že mě tehdy zasáhla ta nemístná poznámka režiséra. Vyhrkl: „Na to si pamatuju, tehdy jsem si říkal, že je to hroznej blbec.“

Usmála jsem se a ani jsem nezaregistrovala, že kromě kávy objednal i talíř těch báječných rakviček. Už dlouho jsem si takhle nepochutnala. Začali jsme se scházet, sice to nikdo z nás zatím nevyslovil, ale zdálo se, že spolu asi chodíme.

Jako sirka

Jednou jsme se vedli za ruku podzimním parkem a jako na potvoru šel proti nám tamten režisér. „Tak co?“ houkl na něj Tomáš. „Pořád ti připadá tlustá?“ Jen vykulil oči, asi na ten svůj výrok zapomněl. Vrtěl hlavou a mumlal:

„Je hubená jako sirka.“ A tehdy to Tomáš nevydržel a dal mu pěstí do obličeje se slovy: „To kvůli tobě, pitomče!“ Amatérský režisér mu pak strašně nadával, bylo to slyšet až za roh. Znovu jsme se chytili za ruce. „Páni, děkuju,“ špitla jsem uznale.

Líbilo se mi, že se kvůli mně pral, vždyť mohl dostat nakládačku. Ještěže se tlusťoch zmohl jen na kletby. No a jak říkám, láska je nad všechny doktory a polibky jsou milionkrát lepší než všechny pilulky na světě.

Když k tomu přičtete ještě rakvičky se šlehačkou, bylo jasné, že brzy přiberu a bude ze mě nevěsta krev a mlíko. „Ta nejkrásnější nevěsta,“ pošeptal mi Tomáš do ucha, když jsme spolu stáli u oltáře.

Helena (66), Domažlicko