Seděla jsem v domku prarodičů a vzpomínala. Najednou jsem uviděla známé brýle a nasadila si je. Vtom vešli do dveří babička i děda.
Za prarodiči jsem jezdila často. Neznala jsem hodnějšího a laskavějšího člověka, než byla moje babička. Dodnes mám před očima její poněkud zakulacenější postavu, točící se v kuchyni kolem sporáku.
Byla vyučená kuchařka a svoje řemeslo uměla do posledního puntíku. Vyhlášené v celé vsi byly její buchty s jablečnou marmeládou. Ten večer jsem dojela k domku prarodičů na kole.
Jako bych slyšela štěkot Cara, desetiletého zlatého retrívra, který mě už zdaleka „vyčuchal“ a vítal hlasitým štěkotem, kdy se přiřítil k modře natřené brance s nepřehlédnutelnou tabulkou s číslem patnáct.
Krásné vzpomínky
Všechno tu zůstalo tak, jako by děda s babičkou odešli před několika minutami. Dědovy boty, se kterými obcházel ke zlosti babičky celou vesnici a dělal jí ostudu, neboť to byly, jak říkala, „křápy“.
Babiččina zástěra visela vedle sporáku. Na druhé straně kuchyně stála kredenc a v ní skleněná mísa, ve které schovávala babička výborné bonbony, které mi pokaždé nabídla.
Židle za stolem uprostřed místnosti byly vzorně přisunuty a narovnány, tak, jak to měla babička, zvyklá na pořádek, ráda. Už tu chyběla jen pyramida jablečných nebo tvarohových buchet a cukřenka, která z nich dělala osmý div světa.
Zvuky zvenčí náhle utichly
Slyšela jsem, jak kape voda z vodovodního kohoutku. Usedla jsem za stůl a připadala si, jako by se měly každou chvíli otevřít dveře a měli vejít děda s babičkou. Na stole jsem spatřila dědovy brýle. Musely být fůru let staré. Vzala jsem je do ruky.
Rámečky už byly několikrát slepované. Nasadila jsem si je. Najednou ruch okolního světa, zvuky, které přicházely z návsi, utichly. Vzápětí se otevřely dveře a vešla dovnitř babička s dědou.
Kdybych nevěděla, že jsou oba mrtví, vyskočila bych a radostně je přivítala! Babiččina průsvitná postava, vyzařující kolem sebe jakousi namodralou auru, a rovněž i dědova zářící postava, byly tak živé, že jsem málem vykřikla nahlas překvapením.
Vzápětí mě polilo horko. To, co jsem spatřila, nebylo z tohoto světa. Babička začala připravovat jídlo k večeři. Tak jako zaživa. Děda usedl za stůl a čekal. Mezitím vzal do ruky noviny a hledal brýle, aby si mohl přečíst, co je nového.
Za chvíli už babička nosila na stůl. Nejdříve dostal porci děda, pak si nabrala babička a nakonec nabrala i mně. Přisunula mi talíř s bramborami a uzenými výpečky tak, jako za jejich života. Rozklepala jsem se ještě více.
Babička s dědou museli o mé přítomnosti vědět. Děda pohlédl směrem na stůl, kde jsem seděla. „Dívá se!“ zvolal a namířil na mě ruku. Sundala jsem brýle z očí a vyskočila od stolu. Nasedla jsem na kolo a vyrazila domů. Nikomu jsem o svém dobrodružství neřekla.
Hana V. (67), Zlín
