O tom, že existuje spojení duše psa a člověka jsem se přesvědčila na vlastní oči. Věrný přítel mého syna věděl dobře, že se jeho páníček vrací domů.

Babička s dědečkem měli krásný vztah a šťastnou rodinu a u domku mnoho zvířat. Mezi nimi byl dědův milovaný pes Raf. Často spolu vyráželi do lesů, protože dědeček byl myslivec. Jenže pak vypukla válka a děda musel narukovat.

Téměř čtyři roky babička o svém muži nevěděla nic. Pečovala o jejich dvě děti a každý den čekala. Modlila se, aby se jí děda vrátil ve zdraví. Smutnil i pes Raf, celé dny prý seděl na zápraží a hleděl do dálky, jako by vyhlížel svého pána. Ten ale nepřicházel.

Válka skončila a babička marně vyhlížela dál. Muži se vraceli, mnozí z nich bez nohy či ruky, byl zázrak, když si některý nepřinesl ošklivou památku na první světovou válku.

Už přestala doufat. Jeden podzimní večer seděla u stolu a zašívala, děti už spaly, když tu Raf zbystřil. Vyskočil a začal radostně vrtět ocasem.

Někdo je za dveřmi

Rozběhl se ke dveřím, a pak zase zpět, jako by chtěl babičku pobízet k tomu, aby vstala a otevřela dveře. Nikdo ale neklepal. Uběhla hodinka, když se zvedla, že také půjde spát. Raf byl nervózní. Dokonce vyskočil do okna, jako by někoho vyhlížel.

Babička zhasla lampičku a ještě chvíli pozorovala z okna okolní krajinu. Nikde nebylo ani živáčka. Šla si tedy lehnout, zatímco Raf se uložil ke dveřím. Už začala usínat, když někdo zabušil na dveře.

Pes radostně vyskočil, a tak bylo jasné, že je za dveřmi někdo známý. Když babička otevřela, sevřel ji v náručí děda. Vrátil se a jeho pes to věděl.

Ve chvíli, kdy začal radostně pobíhat po kuchyni, vystoupil děda na nádraží, které bylo vzdálené několik kilometrů. Babička byla štěstím bez sebe, že se děda vrátil. Zase spolu šťastně žili, narodily se jim další tři děti, mezi nimi i moje maminka.

Taky to věděl

Před lety jsem i já zažila, jaké to je, když pes, nejlepší přítel člověka, cítí daleko více, než my. Tehdy odjel do světa za prací můj syn. Žil v Austrálii, roky ubíhaly. I on měl svého psího miláčka, který se jmenoval Astor.

Ten smutnil po svém páníčkovi, snad ještě mnohem víc, než my, protože my jsme si mohli psát se synem alespoň dopisy. A pak jednou, začal akorát advent, vyskočil Astor z pelíšku a začal zběsile pobíhat po pokoji. „Co ten pes blázní?“ divil se manžel.

A já si vzpomněla na babičku. „Možná se vrací náš syn,“ nadhodila jsem a manžel mě soucitně pohladil, že prý jsem snílek. Jenže už druhý den zazvonil syn u našich dveří. Astor se začal chovat divně přesně ve chvíli, kdy syn vystoupil v Praze z letadla…

Jarka (75), Olomouc