Žiji v malém domku na okraji městečka, kde jsem prožila celý svůj život a sousedské vztahy tu vždy byly bezproblémové. Teď je vše ale jinak.
Žila jsem si už vlastně takový poklidný život, jako z obrázku, na kterém ptáci zpívají, květiny hýří všemi barvami a sousedé se zdálky přátelsky zdraví. Ale pak přišel on, ten nový soused, a všechno se rázem změnilo.
Ztratili jsme klid, na který jsme byli zvyklí, a teď abychom se báli každého nového dne, co nás zase čeká. Nebo tedy zejména já.
Neumí ani pozdravit
Můj manžel, Bohumil, byl tesařem, a společně jsme vychovali tři děti, které teď mají své rodiny. Po jeho smrti před deseti lety jsem zůstala sama, ale našla jsem klid v práci na zahradě, v pečení koláčů pro vnoučata a v poslechu starých písniček z rádia.
Všechno to začalo před třemi lety, když se do vedlejšího domu nastěhoval pan Karel. Je to muž kolem padesáti, rozvedený, jak jsem slyšela od pošťačky. Přijel velkým autem plným krabic a hned první den si stěžoval na můj starý plot, který prý kazí vzhled ulice.
„Tohle vypadá jako z doby kamenné,“ řekl mi místo pozdravu, aniž by se představil. Myslela jsem si, že je to jen taková poznámka, ale brzy jsem zjistila, že mu vadí všechno.
Chtěl mi je zabít
Nejdřív to byly moje slepice. Mám jich jen pět, malé, čisté a krmím je na dvorku. Jednou ráno přišel rudý vzteky a křičel na mě, že jejich kdákání ho budí už od pěti hodin. „To je mučení! Zavolejte veterináře nebo je zabijte!“ řval.
Byla jsem v šoku, protože moje slepice jsou jako má rodina. Navíc mi dávají mi vajíčka a radost. V naší vesnici má spousta lidí drůbež, ale on si vybral právě mě. Snažila jsem se mu vysvětlit, že je na vesnici, ale on jen mávl rukou a odešel.
Pak přišlo na řadu moje zahradničení. Miluji květiny: růže, levandule, slunečnice. Každé jaro mě těší je sázet, zalévat, hnojit.
Nemohu ani sekat
Ale panu Karlovi vadí, že moje zahrádka přesahuje do jeho výhledu. Jednou mi dokonce poslal dopis, že moje vysoké keře vrhají stín na jeho trávník a brání slunci. „Odstraňte to, nebo to udělám sám!“ psal.
Byla jsem zaražená, vždyť ty keře tam jsou třicet let, od doby, kdy jsme s Bohumilem dům stavěli. Zavolala jsem syna, aby mi pomohl, ale on řekl, ať to ignoruji. Jenže pan Karel si nedal pokoj. Začal na mě volat policii kvůli maličkostem.
Jednou kvůli tomu, že jsem prý příliš hlasitě sekala trávu v sobotu dopoledne! Policisté přijeli, podívali se a odešli s úsměvem, ale mně to vadilo. Cítila jsem se jako zločinec ve vlastním domě.
Nepomohla ani káva
Pan Karel má psa, velkého vlčáka, který štěká na všechno. Ale když moje kočka Míca přeběhne přes plot, hned je zle. Jednou v noci mi někdo přeházel květináče. Ráno jsem našla jen zničené květiny a stopy bot. Nemám důkaz, ale vím, že to byl on.
Řekl mi totiž den předtím: „Vaše kočka mi leze do zahrady, něco s tím udělejte!“ Snažila jsem se s ním mluvit a pozvala jsem ho na kávu, abychom to urovnali. Seděl u mě v kuchyni, pil čaj a stěžoval si na všechno.
Na hluk z mého rádia, na vůni mého pečení (prý mu vadí, protože je na dietě), dokonce na to, že moje vnoučata běhají po zahradě a smějí se příliš hlasitě.
„Vy starší lidi si myslíte, že si můžete dělat, co chcete,“ řekl. Urazilo mě to, protože já si rozhodně nic takového nemyslím, jen žiji svůj život!
Teď je to ještě horší
Minulý měsíc mu vadila moje prádelní šňůra. Prý se mu zdá neestetické, když vidí moje spodní prádlo vlát na větru. Poslal i oficiální stížnost na obecní úřad! Úředníci přišli, zhodnotili situaci a řekli, že je to v pořádku. Ale já už nemám klid.
Každý den se bojím, co vymyslí nového. Spím špatně, mám vysoký tlak, a dokonce jsem začala brát prášky na uklidnění. Moje děti si všimly, že jsem nervózní, ale říkám jim, že je to jen stáří. Vnitřně ale trpím. Ten člověk mi ukradl radost z života.
Proč mě nesnáší? Možná je osamělý, možná má své problémy, ale proč si to vylévá na mně? Snažila jsem se být milá, nabídla jsem mu jablka z mého stromu, ale on je odmítl s poznámkou, že prý nejsou bio.
Chce se mě zbavit?
Jednou to vyvrcholilo v opravdovou hádku. Byl večer, já zalévala květiny a on najednou přišel k plotu s nůžkami a začal stříhat moje větve, které prý přesahují k němu. „To je moje!“ křičela jsem. „Ne, to je moje hranice!“ odpověděl.
Sousedka z druhé strany to viděla a zavolala policii. Tentokrát to bylo vážné, protože on dostal pokutu za poškození cizího majetku. Od té doby se nepozdravíme. Ale já cítím ten tlak pořád. Ztratila jsem rázem klid, který jsem měla celé roky.
Teď je každý den plný strachu, co přijde dál. Vadí mu moje existence. Možná bych měla prodat dům, ale to by znamenalo vzdát se všeho, co jsem s Bohumilem vybudovala. Zbývá než doufat, že jednou soused umoudří.
Hana M. (73), Plzeňsko
