Létají do toho chrámu andělé, kteří plní přání? Modlila jsem se tam za uzdravení a zázrak se stal. Na cestě domů mě ozářilo světlo z nebe.

Když jsem onemocněla rakovinou, můj zdravotní stav se rychle horšil. Bylo mi něco málo přes šedesát let, říkala jsem si, že je to ještě brzy, abych opustila rodinu a hlavně své milované vnoučky. Musím bojovat a věřit do poslední chvíle!

A protože se zoufalí lidé chytají jakékoli šance, tak i já jsem začala pátrat po všem, co by mě mohlo zachránit – včetně různých alternativních možností.

Tak jsem se dostala k informaci, že existuje rozbořený kostel, kdesi u Slaného, který má obrovskou léčivou energii. Stačí se tam položit na zem, zavřít oči a vnímat.

V trávě

Když už nic jiného, tak by mohla zabrat autosugesce a samoléčení, říkala jsem si. Manžel, který se snažil dělat všechno, co mi na očích vidět, mě posadil do auta a vyrazili jsme. Byl krásný den, na rozhraní léta a podzimu, zem byla ještě krásně vyhřátá.

Ležela jsem tam v trávě uprostřed rozbořeného chrámu a modlila se za uzdravení, až jsem usnula, ani nevím jak. Kdyby mě neprobudil manžel, tak bych tam vyspávala celé odpoledne.

Záře na cestě

Cítila jsem se tak příjemně, že se mi ani vstát nechtělo. V uších mi zněl zpěv ptáků a cítila jsme paprsky slunce. Neochotně jsem si sedla do auta a vyrazili jsme k domovu. Projížděli jsme právě malým lesíkem, když se proti nám objevilo světlo.

Prodralo se mezi mraky a k zemi poslalo pruhy paprsků. Slunce se chýlilo k západu, proto to nebylo nic až tak výjimečného. Jenže to světlo mělo zvláštní energii. „Zastav,“ zavolala jsem na manžela v místě, kde byla cesta do lesa a vyhlídka do kraje.

Stáli jsme tam dlouho a já se doslova koupala v té zářivé kráse. Cítila jsem, jak se mi ulevuje. Nevím, jestli to způsobilo nějaké kouzelné záření z vesmíru, ale od té chvíle se můj stav začal zázračně měnit k lepšímu – až jsem se uzdravila.

Stáňa (73), Děčín