Domů     Syn, kterého už nikdy neuvidím
Syn, kterého už nikdy neuvidím
5 minut čtení

Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života.

S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci.

Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, abychom mohli dítěti nabídnout plnohodnotný život jako rodiče.

Jen staré fotky

Jenže osud nám to zamotal víc, než jsme čekali. „Zase se v tom přehrabuješ?“ ptával se mě Petr, když mě nacházel s krabicí fotografií na klíně. Těch snímků, co zachycují naše první chvíle ve třech. Já, Petr a malý Tobiáš.

Tolik šťastných momentů, které se později rozplynuly ve smutku. Tenkrát jsme si plánovali, co všechno spolu zažijeme, jak Tobiáše povedeme životem, jak z něj vychováme dobrého člověka.

Přitom to byl kluk, kterého vlastní matka odložila stejně jako jeho sourozence. A my tak snadno uvěřili, že se ona nikdy neozve… Když jsme se rozhodli pro adopci, jeli jsme se jen podívat do nedalekého dětského domova. A tam jsme ho viděli poprvé. Tobiáš byl tak malý, a ty jeho oči… Jako kdyby volaly o pomoc.

Rozhodnutí, které změnilo vše

Zajímavé bylo, že měl stejné jméno jako můj děda, a to se nám zalíbilo. Ale nebylo to tak jednoduché. Tobiáš nebyl volný k adopci, jeho biologická matka sice žila na ulici a děti měla rozeseté po ústavech, ale kontakt s nimi nikdy nepřerušila.

Takže jedinou možností byla pěstounská péče. Přesto jsme to nevzdali, láska byla silnější než rozum.

Těžké otázky a dětské rány

Rozhodli jsme se, že to riziko podstoupíme, i když jsme věděli, že ho jednou můžeme ztratit, ale nevěřili jsme, že se to může stát. Věřili jsme, že stát by přece nikdy nevrátil dítě ženě, která o něj dříve nejevila zájem.

Tobiáš se mě někdy ptal, proč ho maminka nechce. Věřil, že za to může on sám, že byl zlobivý, a proto ho nechala. Bylo těžké mu vysvětlit, že vina není jeho, že to, co mu scházelo od biologické matky, může získat od nás.

Doufala jsem, že až vyroste, pochopí, že skutečná máma je ta, která dává lásku a bezpečí, ne ta, která ho porodila.

Naše sehraná trojice

Nechtěli jsme na něj tlačit. Neříkal nám „mami“ a „tati“, říkal nám jménem, a to nám nevadilo. Někdy mi dokonce říkal „Tobinko“, prý abychom se všichni jmenovali podobně. Brala jsem to jako jeho způsob, jak nás spojit v jednu rodinu.

Sbližovali jsme se postupně, ale krásně. Jezdili jsme na výlety, trávili spolu spoustu času, učili ho písmena i čísla, i když do školy měl ještě daleko. Byl zvídavý a rychle se učil.

A když jednou spontánně zavolal „mamí“, zatajil se mi dech. Plakala jsem a zároveň jsem cítila, jak se ve mně probouzí nový život. Čekala jsem dítě.

Stín nejistoty, co bude

Byli jsme s Petrem šťastní, ale zároveň jsme měli obavy, jak Tobiáš přijme, že čekáme miminko. Chtěli jsme ho na to připravit. Řekli jsme mu, že budeme čtyři, že to bude báječné.

On se jen zeptal: „Nebude to Honzík?“ Honzík byl jeho mladší bráška, a právě kvůli němu ho biologická matka kdysi odsunula. Tobiáš si to spojil s tím, že je znovu ten „zbytečný“. Myslel si, že přichází někdo, kdo ho nahradí.

Volání z minulosti

Dělali jsme, co jsme mohli, aby pochopil, že ho máme rádi. Ale v pátém měsíci těhotenství přišel šok. Jeho matka si našla ubytování a rozhodla se, že chce děti zpět. Úřady jí nevyhověly ve všem, ale u Tobiáše její žádost prošla. Dodnes netušíme, proč právě on.

Když se ho zeptali, s kým chce být, řekl: „Mám Tobiášky rád, ale maminka mě volá. A oni už budou mít miminko. Je to fér.“ Přitom plánoval, jak budeme dvě holky proti dvěma klukům. Vymýšlel lumpárny, které budou s Petrem spřádat. Tolik plánů jsme měli…

A pak prostě odešel

Zeptal se mě naposledy, jak se bude holčička jmenovat. Byla jsem v šoku. Nedokázala jsem si vzpomenout. On pak tiše řekl: „Tobiáška je pro holku divné. Líbí se mi Gábinka.“ A ten den jsem ho viděla naposledy.

Nápor emocí byl tak silný, že jsem skončila v nemocnici s krvácením. Měla jsem strach o miminko. Petr mě tehdy držel za ruku a tiše šeptal: „Bojuj. Teď jsi máma. Ona na něj má nárok, ale ty máš Gábinku.“

Tobiáš odešel z našeho života. Bylo mu pět. A my jsme se znovu ocitli sami, i když jsme čekali dítě. Jenže uvnitř nás zůstala prázdnota.

Co z něj vyrostlo?

Neměli jsme odvahu se o něj zajímat. Doufali jsme, že kdyby bylo zle, zasáhnou úřady. Ale v srdci byl stále s námi. Myslela jsem na něj téměř každý den. Jak asi žije? Vzpomněl si někdy na nás?

Čekala jsem, že se vrátí, až bude větší, ale nestalo se tak. Ani po letech. Gábinka se narodila zdravá. A i když jsem měla pocit, že jméno, které vybral Tobiáš, mě bude bolet, nakonec jsem věděla, že jí sedí. Když jí bylo pět, objevila krabici s fotkami.

A začala se ptát, kdo je ten chlapeček. Vyprávěla jsem jí o Tobiášovi. Tehdy chtěla, abychom ho našli. Jenže žádná cesta k němu nevedla. Já na něj ale nikdy nezapomněla.

Květa T. (62), Brno

Související články
3 minuty čtení
Dcera otěhotněla brzy, a navíc se ženatým chlapem. Byla by to taková ostuda! Raději jsem se tvářila, že to dítě, které se jí narodilo, je moje. S mým mužem jsme byli mladí, když jsme se brali. Mně bylo osmnáct a on se vrátil čerstvě z vojny. Vychovali jsme spolu dvě děti. Naše starší dcera Marta se vdala na Moravu. Odešla tam za klukem, který u nás sloužil na vojně. Jeho rodina je fajn a Martič
2 minuty čtení
Když se naši mladí hádali a jejich vztah procházel krizí, utekl malý vnouček z domova. Vnučka to řešila jinak. Volala rovnou policii i hasiče. Každý to asi zažil. Někdy prostě emoce potřebují ven, aby se vyčistil vzduch. Ale když se k tomu přimotají děti, může to mít nedozírné následky. Že ale každé dítě reaguje jinak, to jsme pochopili až u mých vnuků. Proč ne u mých dětí? Protože můj manžel h
5 minut čtení
I když sedmdesát mi už bylo, mám stále spoustu energie, zejména pokud jde o má vnoučata. Můj malý vnuk, Tomášek, kterému je teprve pět, je mou největší radostí. Jeho rodiče pracují ve městě, takže dost času tráví na cestách a vracejí se domů až k večeru. Já Tomáška vyzvedávám po obědě ze školky a odpoledne trávíme spolu. Milujeme procházky v přírodě, sbírání kamenů nebo pozorování ptáků. Ale
3 minuty čtení
Moje máma byla celý život posedlá krásou. Hlídala si postavu, každý den se malovala, měla oblíbené salony i kosmetičky. Já? Já byla jiná… Tvrdila mi, že ženská musí být hlavně hezká, jen tak si udrží muže i pozornost okolí. Nenáviděla jsem to na ní. Ale přesto jsem stejný tlak nevědomky přenesla i na svou dceru. Až pozdě jsem pochopila, co to způsobilo. Dodnes si říkám, kdy jsem se změnila. Kdy
5 minut čtení
S dcerou jsme si nerozuměly, ale její sen o květinářství nás sblížil. Společná práce nám vrátila to, co jsme ztratily. Důvěru a lásku. Náš vztah byl vždycky složitý. Dcera toužila po svobodě, po životě, kde si vše rozhodne sama, zatímco já jsem chtěla pořádek a jistotu. Když odešla na vysokou, málem jsme se přestaly bavit. „Ty mi nikdy nerozumíš, mami,“ vyčítala mi často přes telefon, když jsme
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Špičkový diagnostik Josef Thomayer spojuje vědu se srdcem
epochaplus.cz
Špičkový diagnostik Josef Thomayer spojuje vědu se srdcem
Lékař, učitel, vizionář. Josef Thomayer patří mezi nejvýraznější osobnosti české medicíny přelomu 19. a 20. století. Je mužem, který dává do své práce celou duši. Svůj talent piluje na studijních cestách po Evropě: ve Vídni, Berlíně, Paříži i Londýně, kde se setkává s tehdejšími špičkami medicíny. Místo pohodlného přebírání cizích postupů si Josef Thomayer (1853–1927)
Barevný podzim v srdci Šumavy
epochanacestach.cz
Barevný podzim v srdci Šumavy
Příroda je tu tak divoce veselá, až se vám chce radostí vykřiknout. V tomto období navíc září pestrou škálou barev. Šumavské Povydří si v tento čas nelze nezamilovat. Hluboké údolí řeky Vydry charakterizují husté šumavské hvozdy a neustále zvonivě zurčící voda, která vede vašekroky lépe než nějaká GPS. Naučná stezka Povydří je jedna z nejkrásnějších,
Johann Strauss mladší se bál průvanu
historyplus.cz
Johann Strauss mladší se bál průvanu
Už za svého života byl tak slavný, že o něm hovořili jako o králi. Pokud mají valčíky své království, Johann Strauss mladší je v něm na věčné časy nezpochybnitelným panovníkem. Majitel vídeňského orchestru a skladatel Johann Strauss (1804–1849) má uměleckých genů na rozdávání. Hned tři jeho synové se vydávají na hudební dráhu. Nejmladší Eduard (1835–1916) i
Po smrti matky spadl Pitt na dno. Kdo ho utěší?
nasehvezdy.cz
Po smrti matky spadl Pitt na dno. Kdo ho utěší?
Herec z filmu Pán a paní Smithovi Brad Pitt (61) si prochází obrovsky těžkým obdobím. Odešla mu totiž na věčnost jeho milovaná maminka Jane Etta (†84), která mu byla celoživotní oporou. Byla to práv
Ledová káva s vůní kokosu
tisicereceptu.cz
Ledová káva s vůní kokosu
V horkých dnech je sklenice ledové kávy přesně to, co k pořádnému relaxu potřebujete. Tahle je navíc luxusní a bez laktózy. Ingredience 500 ml espressa 500–750 ml kokosového mléka 2–4 lžíce me
Kosmické horizonty: Co přinese příštích 50 let ve vesmíru?
21stoleti.cz
Kosmické horizonty: Co přinese příštích 50 let ve vesmíru?
Zpráva Space: 2075, kterou nedávno publikovala britská Royal Society, přináší odvážný, ale vědecky podložený pohled na to, kam se může lidstvo v příštím půlstoletí posunout v oblasti kosmického výzkum
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Divadlo BRAVO! slaví sté výročí Armagedonem: Nový cirkus, humor a úvahy o konci světa
epochalnisvet.cz
Divadlo BRAVO! slaví sté výročí Armagedonem: Nový cirkus, humor a úvahy o konci světa
PRAHA – Divadlo BRAVO! (dříve Branické divadlo) si ke stému výročí založení nadělilo inscenaci, která tematicky míří k tomu nejzazšímu horizontu lidské existence: ke konci světa. Premiéra inscenace Armagedon: Poslední derniéra, v níž se snoubí nový cirkus, tanec a mluvené slovo, nabídne divákům nevšední reflexi poslední hodiny života. Premiéra proběhne 14. listopadu 2025. Inscenace v režii Petra Horníčka a pod produkčním křídly souboru Losers
Kokrhání kohouta věstilo neštěstí
skutecnepribehy.cz
Kokrhání kohouta věstilo neštěstí
Odmala mám ráda slepice. Do chovu jsem si proto pořídila i pěkného, robustního kohouta, který mě ale postupem času přiváděl k údivu. Bydlím s manželem na vesnici v malém domku se zahradou, kde jsem donedávna chovala sedm slepic. Není nad čerstvá domácí vajíčka. Ta jsou velkým plusem, ale měla jsem zároveň moc ráda i slepice jako takové. Dávala jsem jim
SEW: Největší hodinářská show střední Evropy opět žádá o pozornost
iluxus.cz
SEW: Největší hodinářská show střední Evropy opět žádá o pozornost
V elegantních sálech pražského paláce Žofín se 7. a 8. listopadu odehraje jedenáctý ročník výstavy výjimečných hodinek Salon Exceptional Watches. Exkluzivní setkání, kde se hodinky nestávají pouhým uk
Krásy českých hor
nejsemsama.cz
Krásy českých hor
Když se vám nechce k moři ani do města, české hory vám nabídnou přesně to, co potřebujete. Ticho, vůni lesa a čas jen pro sebe. Naše české hory jsou pro všechny, bez rozdílu věku i fyzických schopností. Každý si tu najde tu svou trasu, která mu bude nejvíc vyhovovat. Jsou místem klidných procházek, posezení v
Roanoke: Historie zmizelé kolonie v Severní Karolíně
enigmaplus.cz
Roanoke: Historie zmizelé kolonie v Severní Karolíně
V roce 1587 dorazila skupina více než 100 anglických osadníků na ostrov Roanoke, ležící u pobřeží dnešní Severní Karolíny. Vedl je guvernér John White, který měl za úkol založit první trvalou anglicko