Domů     Syn, kterého už nikdy neuvidím
Syn, kterého už nikdy neuvidím
5 minut čtení

Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života.

S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci.

Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, abychom mohli dítěti nabídnout plnohodnotný život jako rodiče.

Jen staré fotky

Jenže osud nám to zamotal víc, než jsme čekali. „Zase se v tom přehrabuješ?“ ptával se mě Petr, když mě nacházel s krabicí fotografií na klíně. Těch snímků, co zachycují naše první chvíle ve třech. Já, Petr a malý Tobiáš.

Tolik šťastných momentů, které se později rozplynuly ve smutku. Tenkrát jsme si plánovali, co všechno spolu zažijeme, jak Tobiáše povedeme životem, jak z něj vychováme dobrého člověka.

Přitom to byl kluk, kterého vlastní matka odložila stejně jako jeho sourozence. A my tak snadno uvěřili, že se ona nikdy neozve… Když jsme se rozhodli pro adopci, jeli jsme se jen podívat do nedalekého dětského domova. A tam jsme ho viděli poprvé. Tobiáš byl tak malý, a ty jeho oči… Jako kdyby volaly o pomoc.

Rozhodnutí, které změnilo vše

Zajímavé bylo, že měl stejné jméno jako můj děda, a to se nám zalíbilo. Ale nebylo to tak jednoduché. Tobiáš nebyl volný k adopci, jeho biologická matka sice žila na ulici a děti měla rozeseté po ústavech, ale kontakt s nimi nikdy nepřerušila.

Takže jedinou možností byla pěstounská péče. Přesto jsme to nevzdali, láska byla silnější než rozum.

Těžké otázky a dětské rány

Rozhodli jsme se, že to riziko podstoupíme, i když jsme věděli, že ho jednou můžeme ztratit, ale nevěřili jsme, že se to může stát. Věřili jsme, že stát by přece nikdy nevrátil dítě ženě, která o něj dříve nejevila zájem.

Tobiáš se mě někdy ptal, proč ho maminka nechce. Věřil, že za to může on sám, že byl zlobivý, a proto ho nechala. Bylo těžké mu vysvětlit, že vina není jeho, že to, co mu scházelo od biologické matky, může získat od nás.

Doufala jsem, že až vyroste, pochopí, že skutečná máma je ta, která dává lásku a bezpečí, ne ta, která ho porodila.

Naše sehraná trojice

Nechtěli jsme na něj tlačit. Neříkal nám „mami“ a „tati“, říkal nám jménem, a to nám nevadilo. Někdy mi dokonce říkal „Tobinko“, prý abychom se všichni jmenovali podobně. Brala jsem to jako jeho způsob, jak nás spojit v jednu rodinu.

Sbližovali jsme se postupně, ale krásně. Jezdili jsme na výlety, trávili spolu spoustu času, učili ho písmena i čísla, i když do školy měl ještě daleko. Byl zvídavý a rychle se učil.

A když jednou spontánně zavolal „mamí“, zatajil se mi dech. Plakala jsem a zároveň jsem cítila, jak se ve mně probouzí nový život. Čekala jsem dítě.

Stín nejistoty, co bude

Byli jsme s Petrem šťastní, ale zároveň jsme měli obavy, jak Tobiáš přijme, že čekáme miminko. Chtěli jsme ho na to připravit. Řekli jsme mu, že budeme čtyři, že to bude báječné.

On se jen zeptal: „Nebude to Honzík?“ Honzík byl jeho mladší bráška, a právě kvůli němu ho biologická matka kdysi odsunula. Tobiáš si to spojil s tím, že je znovu ten „zbytečný“. Myslel si, že přichází někdo, kdo ho nahradí.

Volání z minulosti

Dělali jsme, co jsme mohli, aby pochopil, že ho máme rádi. Ale v pátém měsíci těhotenství přišel šok. Jeho matka si našla ubytování a rozhodla se, že chce děti zpět. Úřady jí nevyhověly ve všem, ale u Tobiáše její žádost prošla. Dodnes netušíme, proč právě on.

Když se ho zeptali, s kým chce být, řekl: „Mám Tobiášky rád, ale maminka mě volá. A oni už budou mít miminko. Je to fér.“ Přitom plánoval, jak budeme dvě holky proti dvěma klukům. Vymýšlel lumpárny, které budou s Petrem spřádat. Tolik plánů jsme měli…

A pak prostě odešel

Zeptal se mě naposledy, jak se bude holčička jmenovat. Byla jsem v šoku. Nedokázala jsem si vzpomenout. On pak tiše řekl: „Tobiáška je pro holku divné. Líbí se mi Gábinka.“ A ten den jsem ho viděla naposledy.

Nápor emocí byl tak silný, že jsem skončila v nemocnici s krvácením. Měla jsem strach o miminko. Petr mě tehdy držel za ruku a tiše šeptal: „Bojuj. Teď jsi máma. Ona na něj má nárok, ale ty máš Gábinku.“

Tobiáš odešel z našeho života. Bylo mu pět. A my jsme se znovu ocitli sami, i když jsme čekali dítě. Jenže uvnitř nás zůstala prázdnota.

Co z něj vyrostlo?

Neměli jsme odvahu se o něj zajímat. Doufali jsme, že kdyby bylo zle, zasáhnou úřady. Ale v srdci byl stále s námi. Myslela jsem na něj téměř každý den. Jak asi žije? Vzpomněl si někdy na nás?

Čekala jsem, že se vrátí, až bude větší, ale nestalo se tak. Ani po letech. Gábinka se narodila zdravá. A i když jsem měla pocit, že jméno, které vybral Tobiáš, mě bude bolet, nakonec jsem věděla, že jí sedí. Když jí bylo pět, objevila krabici s fotkami.

A začala se ptát, kdo je ten chlapeček. Vyprávěla jsem jí o Tobiášovi. Tehdy chtěla, abychom ho našli. Jenže žádná cesta k němu nevedla. Já na něj ale nikdy nezapomněla.

Květa T. (62), Brno

Související články
4 minuty čtení
Manžel mi umřel před pěti lety. Prý na selhání srdce po zanedbané viróze. Já bych spíš řekla, že už nezvládal ty věčné hádky. I tak jsem ho milovala. Byla jsem celý život přesvědčená, že naše hádky pramení z mužovy výbušné povahy. Naše děti mě teď ale vyvedly z míry, když mi při poslední návštěvě řekly, že ta komplikovaná jsem vždy byla jen já. To člověka trochu vyvede z míry, že ano?! Tím ovše
3 minuty čtení
S manželkou mého bratra jsme nikdy neměly dobrý vztah. Když bratr zemřel, doufala jsem, že nás společné neštěstí sblíží. Ale spletla jsem se. Místo jejích slz přišly nákupy a místo vzpomínek nekonečná přehlídka luxusu. Bratr zemřel nečekaně a zatímco mě jeho skon zdrtil, se švagrovou ta tragédie neudělala nic. Spíš ji potěšila. Smrt manžela pro ni byla jenom vstupenkou do života bez finančních
2 minuty čtení
Já i manžel jsme vyrůstali jako jedináčci, naše dětství bylo smutné, i když jsme měli kamarády. A proto jsme si přáli mít dětí jako smetí. Dalo by se říct, že moje dětství bylo šťastné. Vlastně i manželovo. Neměli jsme si nač stěžovat. Jako jedináčci jsme měli všechno, co si jen mohly děti v naší době přát. Jen jediné nám osud nedopřál. Mít sourozence. Ve škole i v okolí jsem sice měla spoustu
5 minut čtení
Jsme úplně obyčejná rodina. Přesto se nám za posledních padesát let stalo i mnoho toho špatného a my k sobě zase museli hledat cestu. Mého muže Pepu jsem si brala v polovině sedmdesátých let. Mně bylo devatenáct, jemu o dva roky víc. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě 2+1 v pražských Nuslích. Pepa pracoval v ČKD, já jako účetní v podniku na Smíchově. Brzy se nám narodil syn Martin a dva roky
5 minut čtení
Snacha mě k tomu dohnala. Nejen nějakou hádkou, ne jednou nevhodnou větou, ale dlouhými roky drobného, ale o to vytrvalejšího nátlaku. Poznala jsem ji jako mladou, hezkou holku, která se motala kolem mého syna. Ze začátku se na mě usmívala, přijímala ode mne dárky, později si nechávala s radostí hlídat děti, aby si mohla vyrazit s kamarádkami. Jenže postupně začala snacha měnit své chování vůči
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Salát Panzanella
tisicereceptu.cz
Salát Panzanella
Základem tohoto italského salátu je čerstvá zelenina, hlavně rajčata, a kousky opečeného chleba. Potřebujete 2 velká rajčata 600 g cherry rajčátek 2 žluté papriky 300 g staršího chleba 100 m
Placebo efekt: Jak může víra léčit tělo
epochaplus.cz
Placebo efekt: Jak může víra léčit tělo
Pilulka bez účinné látky, injekce s fyziologickým roztokem nebo operace „nanečisto“. A přesto bolest ustupuje, tlak se srovná a pacient se cítí lépe. Placebo efekt je jedním z nejpřekvapivějších důkazů toho, že naše mysl a tělo spolu mluví mnohem víc, než si připouštíme. Jak je možné, že víra v léčbu dokáže nastartovat skutečné biologické změny?
Po stopách pražských templářů: Co ukryli pod kostelem sv. Anny?
enigmaplus.cz
Po stopách pražských templářů: Co ukryli pod kostelem sv. Anny?
Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu kdysi patří mezi nejmocnější, ale také nejzáhadnější křesťanské řády. Zanechali nám templáři tajemné poselství i v Praze? Během naší reportáže na Starém Městě
Pomátl se první císař na rozumu?
historyplus.cz
Pomátl se první císař na rozumu?
K nebi stoupá zlověstný černý dým. Císařští úředníci totiž z rozkazu svého vládce házejí do plamenů prastaré texty a svitky. Některé z nich jsou staré přes 2000 let. Ze světa tak mizí mimořádně cenné písemné památky. První čínský císař se k razantnímu kroku prý odhodlal kvůli své matce… Dlouhé desítky minut už první čínský císař Čchin Š’-chuang-ti
Svedl Gondíkovou známý sukničkář?
nasehvezdy.cz
Svedl Gondíkovou známý sukničkář?
Na premiéře filmu Na horách se Adéla Gondíková (52) objevila v červeném kostýmku, ale zradil ji výstřih. Zády k fotografům ho rychle upravovala. Pikantní chvilka se odehrála před očima pobavených k
Nomos získává iF Design Award 2026 za svůj Club Worldtimer
iluxus.cz
Nomos získává iF Design Award 2026 za svůj Club Worldtimer
Německá manufaktura Nomos Glashütte si připisuje další významné designové ocenění. Model Club Sport neomatik Worldtimer silver získal prestižní iF Design Award 2026 v kategorii produktového designu. H
Dopřejte si teplo, silný vývar a odpočinek
nejsemsama.cz
Dopřejte si teplo, silný vývar a odpočinek
Zima má své kouzlo, ale zároveň umí být pěkně ošidná. Díky našim tipům ale budete vědět, jak si poradit s nástrahami, které na vás venku číhají. Pokud nejste úplně v kondici, může se z prochladnutí rychle vyvinout nachlazení nebo rýma. Připravili jsme proto pro vás několik osvědčených prostředků, které si s těmito lapáliemi umí poradit. Horká voda hraje
Australský Dům zázraků: Promlouvá tu k rodině mrtvý syn?
epochalnisvet.cz
Australský Dům zázraků: Promlouvá tu k rodině mrtvý syn?
Na předměstí západního Sydney stojí nenápadný rodinný dům. V roce 2006 se z něj ale stane jedno z nejpodivnějších poutních míst v Austrálii. Podle jeho majitelů tu totiž dochází k zázrakům, jejichž zdrojem je duch jejich mrtvého syna. Vrací se, aby pomáhal druhým? Jsou skvrny a nápisy na zdech skutečně projevem boží milosti?   V roce 2006 umírá při autonehodě jen
Zamilovaný člověk udělá vážně cokoli
skutecnepribehy.cz
Zamilovaný člověk udělá vážně cokoli
Když mi můj spolužák vyznal na plese lásku, zaskočilo mě to a vyděsilo. Nebyl to zrovna třídní krasavec, s tím jsem musela něco udělat. Na maturitním plese mi řekl, že mě miluje. Koukala jsem jako blázen. Proč se mi stávají takové věci? Celou dobu jsem očekávala, že mi lásku vyzná krasavec Homola, kluk štíhlý jako břízka, s očima
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Bobule, semena, výhonky a listy ve stravě lovců a sběračů
21stoleti.cz
Bobule, semena, výhonky a listy ve stravě lovců a sběračů
Domestikace rostlin a zvířat je spojována až s neolitickou revolucí a rozvojem zemědělství. Ovšem důkazy jasně ukazují na to, že i ve stravě lovců a sběračů hrálo „ovoce a zelenina“ důležitou roli, do
Jaro v kouzelném světě skla Koulier
epochanacestach.cz
Jaro v kouzelném světě skla Koulier
Jarní výstava v Řemeslné sklárně Koulier na Oflendě na Chrudimsku se právě otevírá a potrvá do 9. května tohoto roku. Udělejte si jarní rodinný nebo holčičí den plný krásy a inspirace pro nadcházející velikonoční výzdobu nebo Den matek. Obdivovat budete určitě ručně foukané skleněné kraslice, květinové motivy i veselé jarní dekorace. Čeká na vás více