Jeho pohled si pamatuji dodnes. Takový ten dětský, nevinný, jako by beze slov prosil: „Vezmi si mě domů.“ Nedalo se mu odolat. A pak? Zmizel mi ze života.
S manželem Petrem jsme se roky snažili mít dítě. Marně. Lékaři nám nedávali moc naděje, a tak jsme začali přemýšlet o adopci.
Věděli jsme, že nás čeká zdlouhavý proces, a nechtěli jsme ztrácet čas, přáli jsme si být ještě dost mladí na to, abychom mohli dítěti nabídnout plnohodnotný život jako rodiče.
Jen staré fotky
Jenže osud nám to zamotal víc, než jsme čekali. „Zase se v tom přehrabuješ?“ ptával se mě Petr, když mě nacházel s krabicí fotografií na klíně. Těch snímků, co zachycují naše první chvíle ve třech. Já, Petr a malý Tobiáš.
Tolik šťastných momentů, které se později rozplynuly ve smutku. Tenkrát jsme si plánovali, co všechno spolu zažijeme, jak Tobiáše povedeme životem, jak z něj vychováme dobrého člověka.
Přitom to byl kluk, kterého vlastní matka odložila stejně jako jeho sourozence. A my tak snadno uvěřili, že se ona nikdy neozve… Když jsme se rozhodli pro adopci, jeli jsme se jen podívat do nedalekého dětského domova. A tam jsme ho viděli poprvé. Tobiáš byl tak malý, a ty jeho oči… Jako kdyby volaly o pomoc.
Rozhodnutí, které změnilo vše
Zajímavé bylo, že měl stejné jméno jako můj děda, a to se nám zalíbilo. Ale nebylo to tak jednoduché. Tobiáš nebyl volný k adopci, jeho biologická matka sice žila na ulici a děti měla rozeseté po ústavech, ale kontakt s nimi nikdy nepřerušila.
Takže jedinou možností byla pěstounská péče. Přesto jsme to nevzdali, láska byla silnější než rozum.
Těžké otázky a dětské rány
Rozhodli jsme se, že to riziko podstoupíme, i když jsme věděli, že ho jednou můžeme ztratit, ale nevěřili jsme, že se to může stát. Věřili jsme, že stát by přece nikdy nevrátil dítě ženě, která o něj dříve nejevila zájem.
Tobiáš se mě někdy ptal, proč ho maminka nechce. Věřil, že za to může on sám, že byl zlobivý, a proto ho nechala. Bylo těžké mu vysvětlit, že vina není jeho, že to, co mu scházelo od biologické matky, může získat od nás.
Doufala jsem, že až vyroste, pochopí, že skutečná máma je ta, která dává lásku a bezpečí, ne ta, která ho porodila.
Naše sehraná trojice
Nechtěli jsme na něj tlačit. Neříkal nám „mami“ a „tati“, říkal nám jménem, a to nám nevadilo. Někdy mi dokonce říkal „Tobinko“, prý abychom se všichni jmenovali podobně. Brala jsem to jako jeho způsob, jak nás spojit v jednu rodinu.
Sbližovali jsme se postupně, ale krásně. Jezdili jsme na výlety, trávili spolu spoustu času, učili ho písmena i čísla, i když do školy měl ještě daleko. Byl zvídavý a rychle se učil.
A když jednou spontánně zavolal „mamí“, zatajil se mi dech. Plakala jsem a zároveň jsem cítila, jak se ve mně probouzí nový život. Čekala jsem dítě.
Stín nejistoty, co bude
Byli jsme s Petrem šťastní, ale zároveň jsme měli obavy, jak Tobiáš přijme, že čekáme miminko. Chtěli jsme ho na to připravit. Řekli jsme mu, že budeme čtyři, že to bude báječné.
On se jen zeptal: „Nebude to Honzík?“ Honzík byl jeho mladší bráška, a právě kvůli němu ho biologická matka kdysi odsunula. Tobiáš si to spojil s tím, že je znovu ten „zbytečný“. Myslel si, že přichází někdo, kdo ho nahradí.
Volání z minulosti
Dělali jsme, co jsme mohli, aby pochopil, že ho máme rádi. Ale v pátém měsíci těhotenství přišel šok. Jeho matka si našla ubytování a rozhodla se, že chce děti zpět. Úřady jí nevyhověly ve všem, ale u Tobiáše její žádost prošla. Dodnes netušíme, proč právě on.
Když se ho zeptali, s kým chce být, řekl: „Mám Tobiášky rád, ale maminka mě volá. A oni už budou mít miminko. Je to fér.“ Přitom plánoval, jak budeme dvě holky proti dvěma klukům. Vymýšlel lumpárny, které budou s Petrem spřádat. Tolik plánů jsme měli…
A pak prostě odešel
Zeptal se mě naposledy, jak se bude holčička jmenovat. Byla jsem v šoku. Nedokázala jsem si vzpomenout. On pak tiše řekl: „Tobiáška je pro holku divné. Líbí se mi Gábinka.“ A ten den jsem ho viděla naposledy.
Nápor emocí byl tak silný, že jsem skončila v nemocnici s krvácením. Měla jsem strach o miminko. Petr mě tehdy držel za ruku a tiše šeptal: „Bojuj. Teď jsi máma. Ona na něj má nárok, ale ty máš Gábinku.“
Tobiáš odešel z našeho života. Bylo mu pět. A my jsme se znovu ocitli sami, i když jsme čekali dítě. Jenže uvnitř nás zůstala prázdnota.
Co z něj vyrostlo?
Neměli jsme odvahu se o něj zajímat. Doufali jsme, že kdyby bylo zle, zasáhnou úřady. Ale v srdci byl stále s námi. Myslela jsem na něj téměř každý den. Jak asi žije? Vzpomněl si někdy na nás?
Čekala jsem, že se vrátí, až bude větší, ale nestalo se tak. Ani po letech. Gábinka se narodila zdravá. A i když jsem měla pocit, že jméno, které vybral Tobiáš, mě bude bolet, nakonec jsem věděla, že jí sedí. Když jí bylo pět, objevila krabici s fotkami.
A začala se ptát, kdo je ten chlapeček. Vyprávěla jsem jí o Tobiášovi. Tehdy chtěla, abychom ho našli. Jenže žádná cesta k němu nevedla. Já na něj ale nikdy nezapomněla.
Květa T. (62), Brno