Dětství na vsi jsem nesnášela. Nebyla jsem proto ani na jednom třídním srazu. Teď je mi líto, že většinu spolužáků už nikdy neuvidím.
Hned, jak to bylo možné, jsem se z té vesnice odstěhovala. Život tam byl středověk. Chtěla jsem do velkého světa, chodit do divadel, na koncerty, setkávat se se slavnými lidmi.
A tak jsem si vzala o dvacet let staršího, rozvedeného inženýra, který měl u nás na vsi chalupu. Běžela jsem za ním do velkoměsta, kde můj život začal! Velký svět, večírky a nové zážitky. Čas letěl a mně vůbec nevadilo, že nemám děti.
Manžel si je nepřál, protože měl s bývalou manželkou už děti dvě. Život proletěl jako vystřelený šíp, můj muž zemřel, a já byla na prahu šedesátky najednou sama – ve velkém bytě v centru Prahy. Kamarádky na mě neměly tolik času, kolik bych si přála.
Najednou jsem seděla každý večer doma nebo chodila na akce sama. I na dovolenou k moři jsem najednou neměla s kým jet! Bylo to uprostřed léta, když jsem měla sen o svém dětství. Přišlo mi náhle krásné.
Moje rodná víska volala a z hlavy jsem nemohla vyhnat své kamarády, se kterými jsem vyrůstala. Jak se asi mají?
Do rodné vísky
Ty myšlenky se mi jako hadi proplétaly mozkem. Musela jsem ještě ten víkend sednout do auta a vydat se na cestu. Zastavila jsem na návsi, ze které jsem poznávala už jen kostelík a rybník s vrbou, místo pošty byl malý krámek.
Spolužačka, se kterou jsem seděla v lavici, bydlela v dětství nedaleko. Vydala jsem se k jejich domku. Už dávno patřil cizím lidem. Spolužačka? Odstěhovala se kdovíkam!
Dávala jsem stěží dohromady jména dalších spolužáků a zeptala se na ně starší paní, co pracovala na zahrádce jednoho z domků. „Jo milá paní!“ tři z nich už leží tady na krchově, většina se odstěhovala a snad jen ten Lebeda tu zůstal.
Sedí v hospodě jako každý den. Lebeda býval třídní výrostek, i jeho jsem zatoužila vidět. Vůbec jsem ho nepoznala. Býval to hubený kudrnatý kluk, teď měl pleš a pivní břich.
Byla jsem za něj ale ráda. Byl jediný z celé třídy, kdo v naší vísce ještě žil. Dlouho jsme si spolu povídali a domluvili se, že se zase sejdeme. Tak jsem alespoň získala kamaráda.
Daniela (69), Praha