Bylo ráno 1. máje a já si uvědomila, že mě nemá kdo políbit pod rozkvetlým stromem. Den předtím jsem se totiž rozešla s Honzou.

Nezbývalo mi nic jiného než jít s Andym ven sama, mermomocí vyžadoval venčení. Vydala jsem se na trasu, kterou jsme vždy absolvovali se psem společně s Honzou, tím to pro mě bylo bolestnější.

Andy pobíhal s klacíkem v tlamě, vždy na mě počkal, až se smutně dovleču k němu, pak popoběhl, zřejmě i jemu muselo být divné, co se to se mnou děje.

Potřebovala jsem se vypovídat

Najednou mě předešel starší muž. Se širokým úsměvem mě pozdravil: „To máme dneska krásný den!“ A svižně pokračoval dál do kopce. Z výrazu jeho tváře čišela taková radost! Pomalu jsem s Andym došla k vyhlídce na kopci a rozhlédla.

Byl z ní pěkný výhled do údolí. Najednou jsem spatřila toho muže, který nás předešel. Seděl na kameni a svačil. Zamával na mě. „Copak, mladá paní? Tak krásný den a vy jste tak smutná,“ řekl.

Sama nevím, proč jsem se tomu cizímu člověku začala svěřovat, že jsem se rozešla po letech s člověkem, který mě hodně zklamal. Asi jsem se potřebovala vypovídat.

„Nesmutněte a přijďte mezi nás, turisty. Příští týden bude výšlap, můžete vzít s sebou i toho vašeho parťáka,“ kývl směrem k Andymu. „Možná to zkusím,“ odpověděla jsem a Petr mi řekl, kde bude sraz a kam se půjde. Pak jsme se rozloučili.

Petr se vydal dál, já se vrátila domů. Alespoň že mě přešla ta pohřební nálada. „Jít s těmi turisty bych mohla,“ řekla jsem si v duchu. Ne z toho důvodu, že bych tam šla kvůli Petrovi, věkem by mohl být mým otcem, ale abych byla mezi lidmi. Všechny mé kamarádky byly totiž vdané.

Společný výšlap

Když jsem v sobotu dorazila na místo, Petr se hned ke mně hlásil. A za chvíli k němu přišel muž v mém věku, již první pohled prozradil, že je to jeho syn. Petr nás představil. „Tak tohle je paní Smutná,“ řekl schválně, ačkoliv se jmenuji jinak.

„Jiřina,“ pronesla jsem. Tak to je dobře, že už nejste paní Smutná, doufám, že se vám bude výšlap líbit. S tím vaším psím parťákem běžte raději kratší trasu, já půjdu tu delší. „Michale, ty půjdeš asi také kratší, že?“ prohlásil a vzdálil se s jinou skupinou.

Hezky jsme si s Michalem celou cestu povídali a zjistili, že máme hodně společného. Tento výšlap rozhodně nebyl poslední. A že jich bylo! Andy s námi už nechodí, před lety se odebral za duhový most.

A my s Michalem jdeme turistické trasy i společně životem již patnáctým rokem. Na ten úsměv v prvomájový den, dnes už ne cizího muže, ale tchána, nikdy nezapomenu. Díky jemu jsem poznala svého báječného manžela.

Jiřina H. (62), Beskydy