Když jsme se poznali, byl to akční muž a mně to imponovalo. Horské túry, cyklovýlety, běžky, věděla jsem, že s ním se nudit nebudu.
Ataky že ne. Jen jsem tehdy ještě netušila, že jeho „akčnost“ bude jednou totálně určovat celý náš život. Dovolené nevyjímaje, takže u moře si s ním nikdy nelehnu.
Ne, že bych byla lenoch
Už od mládí jsem vrcholově sportovala. Od starších žákyň jsem hrála závodně volejbal a zažila i chvíle radosti, když jsme se staly mistryněmi republiky. Byla jsem zvyklá na dril a v podstatně dennodenní tréninky.
Volejbal jsem hrála až do svého otěhotnění s Jaroslavem. Potom už musel jít sport stranou, protože přišly mateřské povinnosti a potom běžný rodinný život. Chodila jsem si zahrát s partou jednou týdně, ale na víc prostě nebyl čas.
Chci změnu!
K tomu jsem celý život pracovala jako vedoucí oddělení a starala se o děti i manžela. Děti jsem na kroužky tahala jen já. Naše dovolené se zpočátku podřizovaly dětem a manželovi. Samozřejmě to byly hory, cyklovýlety pod stan nebo do kempu.
Jenže potom už jsme děti doma neměli, měly svůj život, ale dovolené byly stále pod aktovkou mého muže, tedy akční. Ale někdy v padesáti jsem si řekla: Dost. Chci si taky jednou odpočinout. Jenže Jarda má na odpočinek vlastní definici.
Prý si „nejvíc odpočine v pohybu“. V praxi to znamená, že náš odpočinek vypadá jako výcvikový tábor. Jednou jsem přišla s nápadem, že bych chtěla k moři. Na lehátko. Se slunečníkem, klidně s knížkou, a večer procházka po promenádě. Nic náročného.
Jarda se na mě díval jako na zrádkyni. „Prosím tě, válet se na pláži? To tam můžeš rovnou chcípnout nudou!“ Vůbec mu nedošlo, že někdo jiný to má jinak. Pro něj jsou všechny tyhle plážové typy „líné ryby“. A já mezi ně prý přece nepatřím. No, tak to jsem ho asi zklamala.
Zkouším to dál
Od té doby to zkouším každé jaro. Opatrně, nenápadně. „Co kdybychom letos jeli někam k vodě? Možná Chorvatsko, nebo Řecko…“ On se hned rozzáří: „Jo super! Tam je spousta kopců na běhání a půjčují tam kola!“ A mně je hned jasné, že to zas bude celé podle něj.
Jednou jsem dokonce zkusila říct, že bych ráda hotel s bazénem a polopenzí. Myslela jsem si, že z toho snad dostane vyrážku. „Jakože ti někdo vaří a ty si jen sedíš a cpeš se? To není dovolená, to je otroctví ducha!“
Nejde tu o peníze
Nejsme žádní boháči, ale na týden u moře bychom měli. Jenže on to má v hlavě tak nastavené – dovolená se musí vyjezdit, vypotit, zažít. Takže každý rok znovu a znovu: Alpy, Tatry, Šumava, Dolomity. Čelovky, hole, ionťáky a funkční prádlo.
Ráno v šest budíček, pak výstup, vrchol, fotka a zpátky. A večer unavení padneme do spacáku nebo penzionového pelechu a zítra znovu. O romantice si můžu nechat zdát. A o moři taky. Letos jsme slavili třicet let výročí svatby. Tajně jsem doufala, že se překoná.
Třeba že sám přijde a řekne: „Víš co? Letos uděláme výjimku. Pojedeme do Španělska. Budeš ležet na pláži a já ti budu nosit na koktejly.“ Ale ne. Přišel s mapou Julských Alp a plánem přechodu, kde se nespí ani v chatách, ale ve stanu. Prý to bude „nezapomenutelný zážitek“.
No, to tedy bude
Ale ne tím způsobem, jaký si přeji. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Samozřejmě bych mohla jet jednou bez něj s kamarádkou. Ale to zas není ono. Já bych si to moře nejvíc užila právě s ním. Jenže on o tom nechce slyšet.
Když mu řeknu, že bych chtěla něco jinak, hned to bere jako výčitku. „Ty se mnou nerada jezdíš?“ ptá se dotčeně. Ale není to o tom, že bych nerada. Jen bych si přála být aspoň jednou vyslyšená. Moře není rozmar. Moře je symbol.
Symbol toho, že si můžu na pár dnů oddechnout, že se můžu nadechnout, že nemusím nic plánovat, počítat, šlapat a tlačit. Že jen jsem. A že mám vedle sebe muže, který mě bere vážně.
Toužím po milém gestu
Ale to je asi příliš romantická představa pro mého praktického horala. Tak zatím sbalím zase trekové boty. A jednou, až bude nejspíš pozdě, mu třeba dojde, že ta jeho žena si o tom moři nesnila jen kvůli slané vodě.
Ale protože chtěla být aspoň pár dnů v klidu. V krásnu. A v jeho blízkosti, která není ufuněná, ale prostě jen tichá a milá. A také romantická. Vždyť na zamilovaná gesta není nikdy pozdě!
Marie S. (59), Liberec
