Moje rodina byla chudá a nikdo z ní neměl ani maturitu. Já ale toužila po lepším životě, což mi začali brzy závidět a házeli mi klacky pod nohy.

Od dětství jsem snila o tom, že to v životě někam dotáhnu. Jakmile jsem ale vyslovila nějakou svou představu, setkala jsem se s hurónským smíchem nebo s posměšky. Říkali mi, že jsem naivní, budu makat na poli nebo v kravíně jako všichni z rodiny.

Měla jsem mocné protivníky, protože také učitelky si mě zaškatulkovaly mezi problémové děti, i když vlastně nevím proč. Když bylo ale nejhůře, vždycky se našla taková učitelka, která mi fandila a snažila se mi pomoct.

Na vysokou

Kroužky byly v tu dobu zdarma a já se ráda zapojila jak do jiskřiček, tak do Pionýra, nikoli z nějakého přesvědčení, ale z touhy po tom něco se naučit. Také v knihovně jsem byla nejčastějším návštěvníkem.

Nakonec jsem dokončila základku s vyznamenáním a dostala se na gymnázium do většího města, kde moji rodinu nikdo neznal. I přes těžké podmínky doma jsem se dostala na vysokou a na kolej. Tam se mi moc ulevilo.

Konečně jsem měla klid na učení a spolubydlící, se kterou jsem si rozuměla. Domů jsem jezdila výjimečně, na studia jsem si vydělávala brigádami.

Anonym

Tím jsem ležela v žaludku hlavně sourozencům, a taky strýčkům a tetičkám, kteří byli přesvědčeni, že mě z vysoké vyhodí na samém začátku. Jejich nenávist a závist šla tak daleko, že si mě ve druhém ročníku k sobě zavolal proděkan fakulty.

Prý vedení školy dostalo anonym s celou řadu nesmyslných nařčení na mou osobu. Od toho, že si přivydělávám jako prostitutka až po to, že zpívám na mši v kostele, což se v dobách minulého režimu také zrovna dvakrát nemuselo.

Mnohá nařčení si naštěstí vzájemně odporovala, protože moje rodina mnoho inteligence nepobrala. To pochopili i na fakultě. Opět jsem měla štěstí. Na koleji mě znali jako slušnou holku a ve škole jako chytrou a snaživou.

Všichni se shodli na tom, že to napsal někdo, kdo mě strašně nenávidí. Ptali se mě, jestli mám na někoho podezření. Měla jsem. Na svou rodinu. Ale mlčela jsem. Styděla jsem se za to, z jakých jsem poměrů. Pak jsem si našla přítele, studoval taky vysokou.

Vyprávěl mi o tom, jakou má skvělou, chápající rodinu. A já, aby se nelekl, jsem si začala vymýšlet. Malovala jsem mu členy své rodiny takové, jaké jsem si je přála mít ve svých snech.

Když jsme se po třech letech chtěli vzít, došli jsme k názoru, že bychom měli své rodiny vzájemně poznat a případně je i seznámit mezi sebou.

Chlap do nepohody

Hrozně jsem se toho bála. Prosila jsem všechny předem na kolenou, ať mi nezkazí štěstí, ale byla to marná snaha. Opili se všichni jako mužíci, byla to strašná ostuda. Během cesty na vlak jsem brečela jako želva, Jarda mě držel kolem ramen a konejšil mě.

„To nic,“ opakoval. „Já na tom nejsem o moc radostněji! Taky jsem si vymýšlel!“ Tak jsme se rozhodli, že nám bude nejlépe, když budeme od svých rodin a příbuzných hodně daleko. Vzali jsme se, máme dvě děti a za příbuznými nejezdíme. Tak tomu je už krásných pětatřicet let.

Vendula (63), Praha