Byla jsem čerstvě rozvedená, žádného muže jsem nechtěla ani vidět. Jediný, kterého jsem vzala na milost, byla figurína ve výloze. Říkala jsem jí Adam.

Upřela jsem na něj se zalíbením oči. „Tohle je chlap mého života!“ prohlásila jsem, klečíce ve výloze obchodu s textilem, kde jsem aranžovala novou výlohu. Poplácala jsem figurínu po rameni a svému nápadu se zasmála.

Od mé kamarádky, která mi pomáhala, jsem dostala jednoznačnou odezvu. „Ty máš po tom rozvodu pitomé nápady!“ odvětila a pozorněji si prohlédla figurínu muže, který stál v životní velikosti uprostřed poloprázdné výlohy.

Adam

Nevím, jestli jsem měla po rozvodu pitomé nápady, ale jedno jsem věděla přesně, totiž, že mi můžou všichni chlapi vlézt na záda. Až na Adama – tak jsem pojmenovala figurínu muže, který byl urostlé postavy, perfektního profilu, zkrátka jako živý. Jen promluvit.

Znovu jsem se na něj s velkým zalíbením zdívala. Ten by mi určitě nevěrný nebyl, a taky by nechodil den co den s kamarády do hospody! Adam dostal do ruky živé květiny a já ho poté objala a letmo políbila na tvář. Teď si má kolegyně mohla znovu poklepat na čelo.

Tajemný ctitel

Od rozvodu uběhlo už několik měsíců. Byl rychlý až banální. Vzali jsme se s Markem po půlroční známosti. Tehdy jsem si naivně myslela, že jsem našla osudového muže. Jenomže jsem si až pozdě uvědomila, že Marek je „mamánek“, které ho jsem „ukradla“ jeho matce.

Zpočátku jsem to brala jako normální věc, matka přece chce, aby se její syn dobře oženil a měl se fajn! Ale všechno, co jsem dělala, bylo pod pečlivým dozorem mé tchyně. A Marek byl vždy na její straně. Začali jsme se hádat.

Pak došlo k první facce a ta mě probrala z mé naivity. „Ty máš nového ctitele!“ ptala se má kolegyně, když jsem přišla druhý den do práce. Na mém stole ležely květiny, bez vzkazu. Druhý den se vše opakovalo.

Přišla jsem do práce a na mém stole ležely znovu květiny! Kroutila jsem nad tou záhadou hlavou. Vzhledem k tomu, že v našem kolektivu pracoval pouze jediný muž, Karel, náš vedoucí, padl stín podezření na něj.

Tlustý, neustále se potící muž s postavou, připomínající gigantickou hrušku, s několikadenním strništěm na dvojité bradě, nebyl zrovna úplně mým idolem!

Jen špatný vtip?

Karel se dušoval, že je v tom nevinně. Věřila jsem mu. Třetí den byly na mém stole opět květiny. Poznala jsem je. Byly to ty, které původně držel v ruce muž, stojící ve výloze. Adam.

„To je přece ten tvůj idol, ctitel!“ smála se kolegyně a já pojala nové podezření. Tentokráte na ni! Dělá si ze mě legraci už třetí den! Špatný žert to je, nic víc! Došla jsem za vedoucím a požádala ho, aby mi přehrál z bezpečnostní kamery noční záznam.

Vyhověl mi. Celou noc se nic nedělo. Figuríny stály „jako“ mrtvé v osvětlené výloze a nikde nikdo živý. Žádný náznak podezření. Jenom snad… v jednom místě signál z kamery vypadl a na obrazovce se objevilo zrnění.

Pak vše samo naskočilo a figurína mého oblíbence Adama, stojícího ve výloze, už nedržela květiny v ruce! Záznam jsem si nechala přehrát několikrát. Adam putoval za několik dnů pryč z výlohy do skladu. Od té doby se na mém stole už květiny neobjevily. Škoda, skoro jsem si na ně už zvykla…

Adéla (60), Beroun