Možná mi ten dopis mohl změnit život. Pisatel se do mě zamiloval a chtěl mě lépe poznat. Bohužel mu k tomu chyběla kuráž.

Ráda bych tímto apelovala na muže, aby, pokud napíší milostné psaníčko dámě svého srdce, nezapomněli na podpis. Ono to potom dělá neplechu, ty nepodepsané milostné listy. Kdysi strašně dávno jsem jeden takový, napsaný na stroji, našla ve schránce.

Na obálce chyběla známka, poštou list nepřišel, do schránky jej hodil nejspíš někdo místní. Vypadalo to, že jej psal nesmělý mládenec, protože se nejen nepodepsal, ale zároveň se zmínil o tom, že si marně láme hlavu, jak přehlušit mé hlučné okolí.

Jenom samota

Byla jsem v telecích letech, obklopena skupinkou veselých kamarádek i kluků, házejících mi do okna kamínky – tomu asi říkal hlučné okolí. Když si na to vzpomenu, jen si těžce povzdechnu. Kam se to mé hlučné okolí podělo?

Trpím silnými migrénami, hůř už chodím, to se mi spočítaly kilogramy navíc. Špatně vidím, zlobí mě žlučník – a samota. Manželství se mi rozpadlo před deseti lety, od té doby jsem jako kůl v plotě.

Práce u pokladny v supermarketu mi leze na nervy a někdy si říkám, že jsem mohla vést jiný a lepší život. Kdyby se onen tajný ctitel tehdy do dopisu, který mám dodnes schovaný, podepsal, hned bych si ho našla. A kdoví?

Třeba bychom se k sobě hodili a žili jeden pro druhého. Jenže on už se pak nikdy neozval, asi se definitivně zalekl bláznivého povyku, který mě všude doprovázel. Jaká smůla, říkám si v duchu, když se večer ukládám spát. Možná jsem přišla o velkou lásku.

Škoda že záhadný mladík neprojevil víc odvahy. Domnívala jsem se, že ta věc zůstane navždy tajemstvím – to se někdy stává. Ale k mému úžasu to nebyl můj případ. Jednoho podvečera na mě zazvonil chlapík, který bydlel o dvě ulice dál.

Trochu jsme se znali, pracoval jako pokrývač, spravoval mi před lety střechu. Nesl mi nějaké papíry se slovy: „Vyklízím bráchův dům, loni umřel. V krabici ve sklepě jsem našel dva neodeslané dopisy s vaší adresou, tady je máte.“

Život je neuvěřitelný

Četla jsem je bez dechu. Navazovaly na ten první, opěvovaly mě a ujišťovaly, že pisatel brzy najde kuráž k setkání. Ale nikdy ji, jak se ukázalo, nenašel. „Tak co vám brácha psal?“ zaburácel mi nazítří do okna pokrývačův hlas.

Pozvala jsem ho na kávu a vše mu vypověděla. Pohoršeně vrtěl hlavou: „To byl celej on, váhavej střelec. Šlapal si po štěstí, trouba.“ Zazubil se a dodal: „Ale já takovej nejsem. Co říkáte, budeme si tykat?“

Spokojeně jsem kývla. Franta se ke mně do dvou měsíců nastěhoval. Vlastně za to vděčím jeho bratrovi, tomu váhavému střelci.

Naďa L. (68), Zlínsko