S Jituškou jsme o prázdninách vyrazily do lesa na maliny a borůvky. Nemohla jsem uvěřit, jak rychle je sbírá. Byl to fofr! Vnučka mi tvrdila, že jí pomáhá borůvková víla.
Naše Jitulinka měla svoje první prázdniny, v první třídě na vysvědčení měla samé jedničky, tak ji škola bavila. Celý měsíc trávila se mnou na chalupě, aby mohli její rodiče odjet na týden k moři a pak chodit v klidu do práce. Bylo to pro mě docela náročné.
Připravit malé vnučce, která je plná energie, zábavu, to vyžadovalo hodně úsilí a hlavně fantazie. Byla jsem ráda, že se v lesích kolem nás ten rok vydařilo malinám, lesním jahodám i borůvkám.
„Pojď, půjdeme na borůvky, a když jich nasbíráme hodně, bude koláč a ještě ti z nich udělám koktejl.“ To byla velká motivace. Vzala jsem pro sebe bandasku a Jitušce hrnek. Předpokládala jsem, že s vypětím sil nasbírá svůj hrneček a pak už ji to bavit nebude. Usadí se na pařezu a bude kňourat, že chce domů.
Jako blesk
Našly jsme místo, které se borůvkami jen modralo. Vnučka se s nadšením pustila do sběru, i já se sehnula a zabrala do práce. „Babičko, už mám plný košíček!“ Slyším za sebou a nemohu uvěřit. Dělá si legraci, nebo má košík plný šišek? Napadlo mě.
Když jsem se ale podívala, byla jsem překvapená. Její košíček byl skutečně vrchovatě plný. „Jak se ti to povedlo, Jituško?“ zeptala jsem se. „Pomáhala mi borůvková víla, babičko,“ odpověděla vnučka pevně a bez zaváhání. Měla hlavu úplnou pohádek a bujné fantazie, tak mě ta odpověď moc nepřekvapila.
Zdálo se mi to snad?
Její plný hrnek mi ale vrtal hlavou, přesypala jsem borůvky do bandasky a Jituška radostně běžela zase sbírat. Během dvou minut však dorazila zpět s plným hrnkem. Kde ty borůvky bere? Když běžela s prázdným hrnkem zpátky na své místo, pozorovala jsem ji.
Něco si tam povídala, hrnek položila do borůvčí a po chvíli ho vytáhla plný borůvek. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Přesypala jsem borůvky a ona spěchala opět na své místo, kde postavila prázdný hrnek do listí.
Plížila jsem se opatrně k ní a nahlédla jí přes rameno. V borůvčí jsem zahlédla něco maličkého, jak se rychle ukrylo v listí.
Loučila se
„Babičko, ty jsi ji vyplašila!“ vykřikla vnučka. Od té chvíle jsme si musely každou borůvku utrhnout samy. I tak jich bylo dost na koláč, koktejl i knedlíky. Jen Jitka byla smutná, že už borůvkovou vílu neuvidí.
Když si pro vnučku přijeli rodiče a ona usedala do auta, najednou nadšeně vyskočila ven a ukazovala na skalku. „Tam je borůvková víla, přišla se se mnou rozloučit!“ Rozběhla se a klekla do trávy. Ve stínu keře visela obrovská pavučina.
Lehce se třepotala ve vánku a pak se vznesla a letěla k lesu. „Ahoj, vílo,“ mávala Jituš. Dnes je vnučka dospělá, ale na borůvkovou vílu nezapomněla. Dodnes tvrdí, že ji viděla, průsvitnou, jak letí na pavučině jako na koberci.
Jana (73), Táborsko
