Ta dovolená byla poněkud nudná. Osud nám ale na závěr přichystal nečekané setkání s člověkem, který neobyčejně okouzlil našeho syna.

S manželem a synem Filipem jezdíme v létě po zajímavých místech naší země. Je tu v létě krásně, není proč vyrážet do ciziny. Před třemi lety jsme takto vyrazili na Šumavu na místo poblíž Srní, kterému se říká Antýgl.

Hotel byl obklopený přírodou, z terasy jsme se dívali na říčku Vydru. Přesto jsme měli problém. Seděli jsme už druhý den na zadku, protože synek nemá v lásce turistiku. Nenalákali jsme ho na nic.

Je to prostě typický český Honza na peci. Tam by vydržel u buchet klidně celý týden. Jídlo je pro něho náboženství a díky tomu je to udělaný pořez.

Tak jsme seděli už druhý den na terase, dívali se dolů k Vydře a poslouchali zpěv ptáků, když se náhle zatáhlo a začalo pršet tak, jak dokáže lejt jen na horách.

Podaná ruka

I když jsme zatáhli bleskurychle pergolu, protože jsme se nechtěli vzdát posezení na terase, byl už na ní dobrý centimetr vody. Restaurace se rychle zaplnila nešťastníky, které to chytlo v okolí na túře, nebo na kole.

Většinou zůstali ve skrytu hospůdky, jen jakýsi pár nahlédl na terasu. Žena se zeptala, jestli se mohou posadit k nám. Kývli jsme na souhlas. Žena hovořila, zatímco muž po celou dobu mlčel.

Syn jako autista nemá rád změny a velmi nerad komunikuje s cizími lidmi. Stalo se najednou něco zvláštního. Filip vstal a nabídl muži ruku na pozdrav. Něco u něho naprosto nezvyklého.

Muž s aurou a jménem Petr

Říká se ale, že autisté mají schopnost vidět lidem do duše. Proto mě ten muž zaujal. Srdečně si se synem potřásli rukou, a třebaže ani jeden nepromluvil, rozuměli si ti dva očividně i beze slov. Muž najednou vytáhl z kapsy malého andělíčka a věnoval ho synovi.

Ten ho nadšeně přijal, dlouho ho měl v otevřené dlani a upřeně se na něj díval. Čím déle jsem toho neznámého pozorovala, tím více jsem si říkala, jaké má asi tenhle člověk na téhle zemi poslání?

A najednou mě napadlo Nomen omen – ten muž bude mít určitě jméno některého z apoštolů. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více mě zajímalo, jak se ten muž jmenuje – Jakub, Tomáš, Matouš, Jan?

Jak se tam vlídně usmíval, zdálo se mi dokonce, že má kolem hlavy svatozář. Musel to být asi nějaký zrakový klam, ale všiml si toho i manžel. Když se ti dva zvedali, nemohla jsem se ubránit, abych se nezeptala. Když mi odpověděl, že Petr, naplnila se moje duše velkou spokojeností.

Síla jména

Filip si andělíčka nesl na pokoj jako svátost. Byl vydařený, až jsem si říkala, že je ve výrazu podobný synovi. Tu noc spal Filip jako andílek, což není tak časté. Druhý den sám projevil přání jít na procházku. Tak jsme došli až k samotné Vydře, kde se usadil.

Cestou jsme nasbírali ostružiny a i nějakou tu houbu. Ten den se tedy stal malý zázrak a určitě nám k němu pomohl andílek, kterého od té doby bereme s sebou na cesty, aby nám přinášel štěstí.

Ilona (63), Jihlava