Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy.

Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří.

Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let společného života. Najednou jsem nevěděla, jestli ho ještě někdy uvidím při vědomí.

Ten odjezd houkající sanitky… Ještě dnes se mi svírá hrdlo, i když vím, jak to dopadlo.První noc, když byl v nemocnici, jsem vůbec nespala. Ani druhou. Seděla jsem doma u telefonu, každou chvíli čekala na zprávu. Modlila jsem se. I když už jsem to léta nedělala.

Ta nejistota

Pak přišlo pár dní bez jistoty. Lékaři mluvili opatrně, nechtěli slibovat nic. Když jsem ho poprvé viděla po operaci, měl zavřené oči, obličej zkroucený a tělo jako hadrové. Ale žil. Dýchal. A to mi na chvíli stačilo. Každý den jsem za ním chodila.

Vozila jsem mu krupicovou kaši, hladila ho po vlasech, četla mu jeho oblíbené knihy. Někdy neodpovídal vůbec. Jindy pohnul koutkem úst a já měla pocit, že se mi vrací. Po třech týdnech pohnul prstem. Po měsíci řekl mé jméno.

Tíha lásky

Dnes je to rok. Je doma. Ale už to není ten stejný muž. Tělo ho neposlouchá. Nemluví plynule. Potřebuje mě na všechno. A já? Už nemůžu. Bolí mě záda, ruce, hlava, všechno.

Někdy brečím v koupelně, aby mě neslyšel. Cítím vinu. Cítím vztek. A zároveň obrovskou lásku. On za to nemůže. Ale já pomalu mizím. Nejsem žena. Jsem pečovatelka. A přestávám to zvládat.

Rozhodnutí, které bolí

Lékař mi řekl, že by bylo dobré uvažovat o LDNce. Že by tam měl odbornou péči. Ale při té představě se mi svírá hrdlo. On, který celý život nenáviděl nemocnice. On, který usínal jedině vedle mě. Co když si bude myslet, že jsem ho odložila?

Helena R. (73), Jihlava