Můžeme snad cestovat časem? Nikdy jsem takovým věcem nevěřila až do chvíle, kdy jsem to zažila na vlastní kůži!

Měla jsem opravdu velice kouzelné dětství. Narodila jsem se v malé vesničce na severu Moravy a tam jsem strávila kus života. Ve svých dětských očích jsem bydlela v čarovném domečku.

Vypadalo to tam jako ve starobylé chaloupce. Bylo to velmi útulné, jako z nějaké pohádky. A ta zahrada! Ta byla tak krásná! U plotu se hrdě tyčily dvě břízy, všude byla přítomna vůně bylinek.

Kdo byla ta žena?

S tímto domkem mě provází mnoho vzpomínek, avšak jedna z nich byla zvláštní. Bylo mi jedenáct let a zrovna jsem si četla oblíbenou knížku na zahradě. Z mé četby mě vyrušil podezřelý zvuk, a tak jsem se koukla směrem, odkud vycházel.

Na našem pozemku stála neznámá paní a koukala do naší kuchyně přes okno. Ihned jsem k přistoupila: ,,Paní! Sem nesmíte! Tady bydlíme my!“ Výraz té ženy, když se ke mně otočila, byl nezapomenutelný. Hrůza a šok v očích! Jen vytřeštěně na mě zůstala koukat.

Dost mě to děsilo, a tak jsem dodala: „Běžte pryč!“ Nebyla ze sebe schopná vykoktat ani slovo, rty se jí jen cukaly, jako by mi chtěla něco říci. Dost nejistou chůzí šla k bráně. Ještě se párkrát otočila, a pak zmizela.

Za nějaký čas jsem na tuhle podivnou příhodu zapomněla. Rodiče se rozhodli, že se přestěhujeme do většího města do panelového bytu. Nakonec jsem tam zůstala pětačtyřicet let. Stal se ze mě městský tvor. Vdala jsem se, založila rodinu.

Častokrát jsem ale myšlenkami utíkala do svého dětského království a vzpomínala, jak čarokrásné to tam bylo. Jednoho dne jsem se rozhodla, že nasednu do auta a rodný dům navštívím. Dojela jsem na místo a neubránila se zklamání.

Zarostlá, neudržovaná zahrada zarostlá plevelem a vysokou trávou. Náš domeček už byl polorozpadlý. V mých dětských očích byl daleko větší a barevnější. Prošla jsem zrezivělým plotem, prošla jsem trávou a přes rozmlácené sklo v okně jsem hleděla dovnitř.

Ozval se známý hlas

Trhalo mi srdce, když jsem viděla, že domek byl nejspíš doupětem bezdomovců. Na chvíli jsem se zasnila a představovala si naši kuchyň. To, co ale najednou přišlo, mi vyrazilo dech.

Uslyšela jsem známý hlas: „Paní! Sem nesmíte! Tady bydlíme my!“ Otočila jsem se a zůstala ohromeně stát. Nezmohla jsem se na slovo. Vždyť to jsem… Hleděla jsem upřeně do zelenohnědých očí svého jedenáctiletého já.

Tolik jsem toho chtěla té holčičce říct, ale úžasem jsem se nezmohla ani na hloupé „Ahoj“. Ve svých dětských očích jsem viděla strach: „Běžte pryč!“ A já šla, několikrát jsem se ještě otočila a nevěřila vlastním očím.

Vše vypadalo jako tehdy. Zavřela jsem branku a v tu chvíli obraz zmizel, jako by to byl pouhý sen. Přede mnou stála zase ta smutná zřícenina.

Hanka M. (61), Šumperk