O první lásku jsem přišla dost krutým způsobem. Můj kluk mi zčistajasna zmizel ze života, odjel s rodiči do ciziny, aniž věděl, kdy se vrátí.

Je to už dávno. Moje první láska odjela s rodiči do Španělska, byli to doboví funkcionáři, kdovíco tam dělali. Když jsem se tehdy na gymplu dozvěděla, že Mirek odjíždí do ciziny a netuší, kdy se vrátí, obrečela jsem to.

Bylo nám sedmnáct, prožívali jsme nejkrásnější roky, k tomu lásku jako Brno, takovou tu lásku, na kterou se nezapomíná.

Vodili jsme se za ruce při měsíčku, nosil mi květiny narvané na cizích zahrádkách, v kině jsem si pokaždé položila hlavu na jeho rameno a říkala si: Tak takhle to bude už napořád. Navěky. A potom mi Petr úplně zmizel ze života, jako by ho někdo vygumoval.

Ale ano, nějakou dobu jsme si psali, totiž, psala jsem hlavně já. Po roce nebo po dvou korespondence definitivně ustala. Pořád se mi stýskalo, paměť mi navíc nemilosrdně předkládala nádherné obrázky z dob, kdy jsme se měli tak rádi.

Vzpomínka

Zapomínala jsem pomalu a nerada. Ale nebylo zbytí. Po gymnáziu jsem nastoupila do práce jako úřednice a na Petra už nemyslela skoro vůbec. Dvořil se mi Kamil.

Chodili jsme spolu dva roky, potom jsme se na zdejším národním výboru vzali, narodila se dcera, zanedlouho druhá. Byli jsme spokojená dvojice. Přišly také první problémy, některé ne tak zanedbatelné. Spory s tchyní, u které jsme bydleli.

Stěhování do bytu, byl však malý a bylo ho třeba zrekonstruovat. Samozřejmě se dostavila finanční tíseň. A v neposlední řadě vzpomínka na to, co jsme si slíbili s Petrem.

I kdyby nás nemilosrdný osud rozdělil, sejdeme se na našem místě přesně za deset let od data, kdy s rodiči odjížděli do ciziny. Oba jsme přísahali, že tam v ten den budeme, i kdyby hrom bil a trakaře padaly.

Ta myšlenka mě znervózňovala. Slib je slib. Jen bezcharakterní člověk neplní sliby. Tak nás to přece učili.

Ten den

Když ten den nadešel, opravdu jsem zamířila na to naše místo. Já, vdaná žena, matka dvou dcer, seriózní úřednice, jsem se jako zloděj provinile plížila k té vinárně, kde jsme se tehdy scházívali.

Doufala jsem, že už ne­existuje, ale byla tam, a otevřená, i když skoro prázdná. Sedla jsem si venku ke stolečku a představovala si, co udělám, až se Petr objeví. Podlomí se mi kolena? Budou se o mě pokoušet mdloby? Cožpak jsem do něj pořád ještě zamilovaná?

Kam ta láska vlastně zmizela? Možná že nikam neodešla, jen mi kdesi v hloubi duše spí. Co když se teď probudí? Když jsem o hodinu později odcházela, vůbec jsem se na Petra nezlobila.

Byla jsem mu naopak vděčná, že nepřišel. Bylo to od něj rozumné. Už jsem ho nikdy neviděla. Zbyly jen krásné vzpomínky.

Milena (64), Semilsko