Na kouzla jsem nikdy nevěřila. Když ale přišla ta těžká chvíle, objevila se mi ve snu babička, aby mi řekla, že na půdě schovala poklad. Svou knihu, plnou moudrých rad.

Takové těžké období čeká asi každého. Někoho potká dříve, jiného později. Zdraví nás jednoho dne prostě zradí. Mě to ale postihlo dříve, než jsem čekala. Měla jsem tehdy ještě malé děti.

Vdávala jsem se pozdě a pořídila si první až ve čtyřiceti letech, druhé přišlo dva roky poté. Ještě padesátku jsem oslavila spokojeně s pocitem, že jsem zdravá jako řípa. Pak se to ale zlomilo. Ze dne na den, jen několik dní po oslavě.

Krutá diagnóza

Šla jsem na běžnou preventivní prohlídku k lékaři, tomu se ale něco nezdálo, a tak mě poslal na další vyšetření. Té zprávy se děsí asi každý z nás – byla mi diagnostikována rakovina. Tou vteřinou se mi život zhroutil. Jak to řeknu manželovi? Co bude s dětmi?

Jsou ještě tak malé na to, aby ztratily maminku! Ani plakat jsem nemohla. V duši mi zavládlo hrobové ticho. Přes den jsem to vždycky rozchodila, zaměstnala jsem se, ani na chvíli jsem se nezastavila, pořád jsem něco dělala.

Ale pak přišel večer a noc… Zírala jsem do stropu a manžel vedle mě spokojeně oddychoval. Chodila jsem se dívat na děti, jak spokojeně spí a nic netuší. Nevědí, že tu nejspíš brzy nebudu!

Sen o babičce

Třetí noc jsem konečně únavou usnula. A zdál se mi sen. Byla jsem malá holčička, seděla babičce na klíně a ona mi zpívala mou oblíbenou písničku. Dívala jsem se na ni a oči se mi zalily slzami. „Ach babičko, kdybys věděla, jaké mám trápení!“ vyhrkla jsem.

Babička se na mě usmála a řekla: „Však já vím! Proto jsem přišla! Však se neboj, budeš zase zdravá. Běž na půdu, je tam truhla a v ní najdeš starou knihu. Je plná mých receptů a povídání o bylinkách.

Na ten tvůj problém tam recept najdeš!“ Se škubnutím jsem se probudila. I když byla hluboká noc, vyskočila jsem z postele rovnýma nohama. Běžela jsem pro baterku a šplhala se po prudkých schodech na půdu. A tam jsem se vrhla na starou truhlu v koutě.

Byla zaprášená, ale mně to bylo jedno! Na dně jsem opravdu našla starou knihu, celou popsanou. Byla to ona. A jako bych měla ducha babičky u sebe, najednou jsem slyšela v hlavě její hlas:

„Tyhle bylinky nasbírej, a musí to být při úplňku, to mají největší moc.“ Řekla mi také, v jakém poměru bylinek si mám vařit čaj a kolikrát denně ho pít.

Když začalo svítat, najednou vše ustalo. Cítila jsem lehké pohlazení na vlasech a hlas v mé hlavě zmlkl. Najednou ale, jako by se mi ulevilo. Měla jsem naději.

Úplněk

Konečně přišel úplněk. Bylo slabě po půlnoci, když jsem vyrazila na stráň a sbírala byliny, abych si z nich vařila čaj. Co se za pár týdnů stalo, byl podle lékařů velký zázrak. Rakovina se dala na ústup a já byla, a dodnes jsem, zase zdravá.

Babiččina kniha má v mé knihovně královské místo stejně tak, jako všechny ty památky na ni, které v truhle na půdě zahálely v zapomnění.

Alžběta (68), Třebíč