Babičku Milušku měl každý rád. S velkou láskou se starala o lidi, zvířata i svou zahrádku. Když zemřela, všechny rostliny uvadly a i nebe plakalo.

Byla vždy usměvavá, plná radosti a životního optimismu. Babičku Milušku musel milovat každý, lidé i zvířata. Na dvorku měla kromě dalšího zvířectva vždycky i několik toulavých koček, které se spokojeně vyvalovaly a ona je láskyplně krmila a pečovala o ně.

Uměla vyprávět krásné pohádky a pekla nejlepší buchty, jaké jsem kdy jedla. Nikdy si na nic nestěžovala, Po smrti dědy, který byl pěkný morous, zůstala sama. Když zemřel, svou velkou lásku vkládala do zahrádky.

Trávila tam každou chvilku, sázela kytičky, plela záhonky, občas si s kytičkami i povídala. Každému, kdo šel okolo, věnovala svůj úsměv a přihodila i několik vlídných slov.

Sil ubývá

Když slavila pětadevadesáté narozeniny, rozneslo se to po celém okolí. Ten den za babičkou chodila celá procesí. „Takových dárků!“ říkala dojatě.

„Nikdy bych nečekala, že se takové slávy dožiju…“ Říkali jsme jí, že se těšíme na její sté narozeniny, ale ona jen s úsměvem opakovala, že toho se už nedožije. Že cítí, jak ji síly poslední dobou opouštějí.

Uplynulo jen několik málo dní po oslavě, když jsme za babičkou s manželem a dětmi vyrazili. Před domem jsme zůstali ale zírat na tu spoušť! Kytičky na zahrádce věšely hlavičky, listy se smutně ohýbaly. Babička neotvírala ani se neozývala.

Naposledy

Poslouchali jsme za dveřmi, uvnitř hrála televize. Můj syn vlezl do domu střešním okýnkem, které bylo otevřené. Hned vzápětí jsem slyšela, jak volá pohotovost. Pak konečně otevřel. Babička ležela na zemi a těžce dýchala.

Když ji odvážela záchranka, ještě naposledy se podívala na svou milovanou zahrádku, a pak zavřela navždycky oči. V tu chvíli se spustil déšť. Ten ale její rostlinky nezachránil. Všechny do jedné ten den uvadly.

Pavla (65), České Budějovice