Nikdy jsem si nemyslela, že v mém věku ještě narazím na někoho, kdo mi obrátí život naruby. Dnes o ní mluvím jen jako o mrše.

Milena vždy vystupovala jako žena, která ví, co chce. Byla upravená, vždy s nejnovějším účesem, uměla lidi pobavit, vtipkovala a vůbec působila velmi sebevědomě.

Pro nás ostatní, šedé myšky po padesátce, byla jako zjevení a my ji skrytě, nebo i otevřeně obdivovaly.

Uměla si to zařídit

Najednou se mi snažila zalíbit. Sice jsem to nechápala, ale samozřejmě mi lichotilo, když jednou řekla: My dvě jsme úplně stejné!“ A prý jsme si i podobné. To mě snad uhranulo.

Najednou mi začala volat, začala mě zvát na kávu, a dokonce mě jednou vzala na kosmetiku, že prý „to potřebuju“. Samozřejmě že jsem poslušně šla. Vždyť ona měla přehled a vyznala se, na rozdíl ode mne.

Měla prostě v každé situaci svůj názor, uměla poradit, ale taky vždycky „věděla“ něco navíc. Tajemství. Pomluvu. Detaily. Působilo to dojmem, že je informovaná. Dnes už vím, že si většinu toho, co vykládala, prostě jen vymyslela.

Tobě věřím

Začala mi třeba vykládat, že naše známá krade. Že bere peníze z účtu matce, která už skoro nevidí. Byla jsem v šoku. Ale Milena říkala: „Nikomu to neříkej, jen tobě věřím.“ Později jsem zjistila, že to není pravda.

Žádná slepá matka, a samozřejmě žádné ukradené peníze! Jen pomluva. Pak se ale zaměřila na mě. Jednou při setkání bývalých maturantů z ničeho nic přede mnou začala vykládat, jak mám doma těžký život. Že můj muž hodně pije. Nechápala jsem a vše hned popřela.

Nikdy jsme doma neměli problém s alkoholem. Sekla po mně pohledem: „Ale říkala jsi přece, že tě někdy unavuje,“ a jedovatě se usmála. Aha. Došlo mi, že její hobby je překroutit nevinnou větu a roznést ji po městě.

Ublížila dceři

Nejhorší bylo, když se rozhodla jít po mé dceři. Domluvila si s ní schůzku, že má pro ni tip na práci. A místo toho jí vykládala, že bych si měla najít psychologa, protože stárnutí „snáším špatně“ a jsem prý „jiná než dřív“.

Dcera mi to řekla, a to mě opravdu rozhodilo. V tu chvíli jsem se na psychiatra cítila sama. Nejenže lže, ale ještě mě záměrně poškozuje před mojí rodinou. Když jsem se Mileně postavila, otočila. Okamžitě ze mě udělala hysterku.

Prý jí závidím, že jsem nikdy nebyla tak oblíbená. „Zahořklá ženská, která všechno kazí,“ psala o mně ostatním. A některé jí to věřily. Dnes se s ní nebavím. Mám už kolem sebe lidi, kterým můžu věřit.

Ale vím už jedno: existují ženy, které nedělají zlo náhodou. Ony ho dělají cíleně. A dobře vědí proč. Jsou nešťastné a nepřejí tedy štěstí ani druhým!

Kamila T. (59), Most