Vyrazila jsem na houby a ztratila jsem se. Netušila jsem, že v tom lesíku býval kdysi hřbitov, propadla jsem se do jednoho ze starých hrobů.
Jsem nadšená houbařka, která brzy ráno nelení vydat se do lesů. Mám svá místa, ráda ale vyrážím i do těch neprobádaných. Tak jsem se nechala jednou zlákat kamarádkou na výlet do Lužických hor.
Neustále mi vyprávěla, jak se odtud vrací s košíky plnými hub! Jednou na začátku léta jsem se nechala od ní konečně přemluvit. Vlastnila v tom kraji totiž malou chaloupku.
Vypravily jsme se tam už ve středu po práci, večer si otevřely víno, posadily se před chalupu, a kochaly se pohledem na les a potůček, který protékal částečně zahradou. Spát jsme šly brzy, abychom vstaly před úsvitem.
Divný muž
Hub tam rostlo opravdu jako máku, protože nám předtím krásně zapršelo. Při procházení lesem jsem rychle zapomněla na celý svět – a taky na kamarádku, která to tam znala.
Uvědomila jsem si, že jsem se ztratila až ve chvíli, když do mě málem vrazil divný, zarostlý chlapík. Byl špinavý, vlasy rozcuchané a měl vykulené oči.
Když jsem se na něho usmála a ptala se ho, kde je nějaká pěšina, nebo lidské obydlí, něco zaskřehotal a dal se na útěk. Asi místní blázen! Napadlo mě. Nicméně jsem se vydala v jeho šlépějích. Určitě běžel směrem k vesnici, říkala jsem si.
Jako o život
Ještě jsem ale nevyšla z lesa, když jsem uviděla stařenku. Sbírala klestí. Že by tak šetřila? Lidé na vsi se snaží žít skromně, říkala jsem si. Zamířila jsem k ní. Babka mě uviděla, pokřižovala se, odplivla si a dala se na útěk taky.
„Co se jim na mně nelíbí?“ napadlo mě. Rozběhla jsem se za ní, ale ona přidala a běžela, jako by jí šlo o život. A jak jsem nekoukala pod nohy, najednou se pode mnou propadla zem a já se řítila do nějaké jámy.
Měla jsem velké štěstí, že jsem si nezlomila nohu, nebo ruku. Po dešti bylo na dně bahno, takže jsem padla do měkkého. „Alespoň, že tak!“ proletělo mi hlavou. Teď se ale musím nějak vyškrábat ven.
Jak jsem se chytala kořenů stromů a hrabala v bahně, nahmátla jsem něco kovového. Byl to velký, zrezivělý kříž. Je to hrob! Vyděsila jsem se. Začala jsem volat o pomoc. To mě ale brzy vyčerpalo. Seděla jsem v té jámě a poslouchala ptáky.
Jak jsem tam tak rezignovaně seděla, najednou se na okraji jámy zjevila postava. Hubená kost a kůže. Lekla jsem se, že by se ve mně krve nedořezal. Byl to ale naštěstí myslivec.
Podařilo se mu vytáhnout mě z jámy ven. „Tady v Sudetech je mnoho opuštěných hřbitovů v lese,“ řekl a ukázal cestu, kterou se mám dát.
Zmizel
Byla jsem mu tak vděčná! Poděkovala jsem a dala se směrem, který mi ukázal, když jsem se po pár vteřinách otočila, už jsem ho nikde neviděla. Kam se mohl tak rychle ztratit? Jako by se rozplynul. Na ten les nikdy nezapomenu.
Dodnes mi není jasné ani to, proč přede mnou ti zvláštní lidé utíkali, ani to, jak mohl myslivec tak rychle zmizet.
Karla (61), Plzeň