Minulý týden jsem při nákupech zažila něco, co mi připomnělo staré, ale rozhodně ne dobré časy.
Šla jsem jako každý čtvrtek na trh koupit zeleninu, když jsem v davu zahlédla známou tvář. Byla to Jitka, moje spolužačka ze základní školy. Stála u stánku s květinami, usmívala se a vypadala spokojeně.
Na ni nikdy nezapomenu
Chvíli jsem váhala, jestli se k ní mám vůbec hlásit, ale pak jsem se odhodlala a pozdravila ji. Usmála se, ale viděla jsem, že mě nepoznává. „Jsem Marie, ze základky,“ řekla jsem co možná nejklidněji. A najednou jí svitlo. „Bože, Marie! To je let!“ zvolala.
„Pojď si na chvilku popovídat,“ vyzvala mě. Sedly jsme si tedy na kávu. Mně ale v hlavě vířily vzpomínky na to, jaké to tehdy bylo. Bylo nám třináct, když se vše začalo. Jitka byla ve třídě vůdčí osobnost.
Hezká, sebevědomá, vždycky obklopená partou dívek, které ji obdivovaly. A kolem ní se točila spousta kluků. Já jsem byla tichá, nosila jsem brýle a šaty, co mi šila máma.
Šikanovala mě
Nebylo těžké si mě vybrat jako terč. Začalo to nevinně: posměšky, že mám staromódní oblečení nebo že se červenám, když jsem vyvolaná. Jitka měla dar přijít s přezdívkami, které se chytily. „Brýlatá Maruška“ mi potom všichni svorně říkali.
Smáli se, když mi schovali učebnice nebo mi do sešitu napsali hlouposti. Jednou mi dokonce strčili do vlasů žvýkačku. Doma jsem plakala, ale máma mi říkala, ať si toho nevšímám. Jenže to nešlo. A za vším mým trápení byla Jitka!
Nebyla asi krutá, nejspíš si to ani neuvědomovala. Pro ni to byla legrace, způsob, jak být středem pozornosti. Jednou mě před celou třídou ztrapnila, když přečetla můj dopis, co jsem psala kamarádce.
Psala jsem tam o klukovi, který se mi líbil. Všichni se smáli, a já jsem se propadala hanbou. Ten pocit ponížení si pamatuju dodnes.
Setkání mi nedá spát
Pozorovala jsem ji nad tou kávou a přemýšlela, jestli si na to vůbec vzpomíná. Mluvila o svých dětech, o cestování, o životě. Byla milá, vřelá, jako by ta stará Jitka neexistovala. Zeptala jsem se jí, jestli si pamatuje na školu.
„Jo, to byly časy, viď?“ zasmála se. „Pamatuju, jak jsme se furt smály.“ Chtěla jsem jí říct, že pro mě to rozhodně veselé nebylo, ale neměla jsem odvahu. Místo toho jsem jen přikývla. Když jsme se loučily, dala mi vizitku a řekla, ať se ozvu.
Šla jsem domů a cítila zvláštní tíhu. Jitka asi nikdy nepochopila, jak moc mě tehdy zranila. Možná to ani nebylo jejím úmyslem. Přemýšlela jsem, jestli jí mám napsat a po letech jí vše popsat. Ale pak jsem si řekla, že to nemá smysl.
Ty roky mě zocelily, našla jsem si své místo, mám rodinu a přátele. Jitka je jen stínem minulosti. Možná je to lekce a možná i já jsem někdy někoho nevědomky zranila. Mám o čem přemýšlet… Ale ty sprosté urážky jí nikdy neodpustím. Nejde to!
Marie H. (64), Krnov