Žila jsem s pocitem, jaké mám štěstí, že mám vydařené manželství. Teď jsem zjistila, že v tom manželství nejsem jedinou ženou mého muže.
Smanželem Petrem jsme spolu přes třicet let. Na naše manželství jsem byla vždy pyšná – přežilo radosti i starosti, výchovu dvou dětí, finanční těžkosti i mé zdravotní problémy. Vždycky jsem si myslela, že jsme tým, který všechno zvládne. Až do chvíle, kdy se můj svět otočil vzhůru nohama.
Měnil se před očima
Bylo to před půl rokem. Petr začal být jiný. Vracel se z práce později, než bylo zvykem, a když jsem se ho ptala, jen mávl rukou: „Máme toho teď moc!“ Jeho telefon, který dřív ležel volně na stole, najednou mizel v kapse nebo byl zamčený.
Když jsme seděli u večeře, často se ztrácel v myšlenkách, a když jsem se ho na něco zeptala, odpovídal jen stroze. Přičítala jsem to únavě, stresu a utěšovala se tím, že nikdo nemládneme. Ale něco mi říkalo, že to není všechno. První odhalení přišlo náhodou.
Jedno ráno, když Petr spěchal do práce, zapomněl si telefon na kuchyňském stole, u kterého jsme ještě před chvílí seděli a který jsem zrovna uklízela. Vzala jsem telefon a chtěla ho dát na poličku, kde si telefony běžně odkládáme, když se rozsvítila obrazovka.
Uviděla jsem notifikaci zprávy: „Těším se na pátek, lásko.“ Podepsaná byla „M.“. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. Lásko? Kdo je M.? Ruce se mi třásly, když jsem telefon odložila. Neodvážila jsem se ho odemknout, tehdy ještě ne.
Ale ten moment mi zůstal vrytý do paměti. Další týdny jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to byl omyl. Možná špatně pochopená zpráva od kolegyně, třeba nějaký vtip. Ale pochybnosti ve mně už pořádně hlodaly.
Žila jsem v nejistotě
Začala jsem si všímat drobností. Nové košile, kterou si koupil, i když nikdy neholduje nakupování, parfém, který jsem neznala, a hlavně jeho náhlá uzavřenost. Když jsem se ho jednou večer zeptala, jestli je všechno v pořádku, jen se usmál a řekl:
„Věro, všechno je fajn, neblázni.“ Ale já věděla, že něco není v pořádku. Rozuzlení přišlo celkem brzy. Petr mi sdělil, že jede na firemní školení na víkend.
Samozřejmě jsem mu už nevěřila, našla jsem si tedy jeho diář, který si nechával v pracovně, a nahlédla do něj. Ani se nenamáhal maskovat své zálety.
Nalistovala jsem správné datum a našla poznámku: „M. – hotel U Zlatého lva.“ Srdce mi bušilo, ale musela jsem vědět víc a své podezření si potvrdit.
Pátrala jsem
Vyhledala jsem si hotel na internetu, zavolala tam a předstírala, že jsem Petrova asistentka, která potvrzuje rezervaci. Recepční mi potvrdila rezervaci, pan Novák má dvoulůžkový pokoj pro sebe a „paní Martinovou“.
Ten moment byl, jako kdyby mi někdo vyrazil dech. Celý víkend jsem strávila v slzách. Přemýšlela jsem, kdo je ta „paní Martinová“. Kolegyně? Někdo z jeho minulosti? Proč to dělá? Co jsem udělala špatně? V noci jsem nemohla spát, v hlavě se mi honily vzpomínky na naše společné roky.
Dělal jakoby nic
Naše svatba, narození dětí, dovolené u moře. Jak se to mohlo stát? Když se Petr v neděli vrátil, tvářil se, jako by se nic nedělo. Usmíval se, vyprávěl o „náročném školení“, a já se sotva držela, abych se na něj nevrhla. Nevěděla jsem, co dál. Konfrontovat ho?
Co když to popře? Nebo přizná a všechno se zhroutí? Říct to dětem? Naší dceři a synovi, kteří mají Petra za skvělého tátu? Nebo to zkusit ignorovat a doufat, že se to nějak vyřeší? Každá možnost mě děsila.
Přemýšlela jsem o rozvodu, ale po tolika letech je to, jako bych si měla odříznout kus sebe. Přesto jsem si uvědomila, že si zasloužím pravdu, a hlavně odpovědi. Rozhodla jsem se Petra konfrontovat.
Je to jen kamarádka
Jednoho večera, když děti nebyly doma, jsem si sedla naproti němu a položila mu otázku: „Petře, máš někoho jiného?“ Chvíli mlčel, pak sklopil oči. „Věro, já…“ začal, ale nedokončil. To ticho bylo horší než cokoli jiného.
Přiznal, že má „kamarádku“, s níž se schází už několik měsíců. Řekl, že to „není nic vážného“, ale pro mě to bylo, jako by se mi zhroutil svět. Teď nevím, co dál. Jsme s Petrem pořád spolu, ale všechno je jiné.
Snažím se najít sílu odpustit, ale pořád cítím bolest. Přemýšlím o tom, jestli bych měla odejít, nebo zkusit zachránit, co z našeho manželství zbylo. Ale jedno vím jistě, zasloužím si být šťastná, ať už to znamená cokoli.
Věra V. (58), Valašské Meziříčí