Okno protějšího domu bylo zavřené celá léta. Jedné noci se to ale změnilo. Moje zvědavost se mi vymstila. Děsivý pohled strnulé figuríny se mi vrací ve snech doteď.
Už dlouhá léta žiju v zapadlé části městského centra. Noci zde jsou však klidné, tiché. Ani na své sousedy jsem si nikdy nemohla stěžovat. I když, byla tu jedna věc, která mě vždycky velmi zajímala. A to bylo okno protějšího domu, které bylo přímo proti mému.
Léta bylo tmavé a zavřené. Nahlédnout se do něj nedalo ani v noci. Nedovoloval to těžký závěs. Ani jsem nikdy neviděla, že by se v okně svítilo. Nabyla jsem dojmu, že v tom bytě nikdo nebydlí.
Moc zvědavá
Byla horká červencová noc a venku příjemný vánek. V ten čas mívám okno otevřené. Usnula jsem tak, jak jsem byla zvyklá. Nečekala jsem, že se v noci tak značně ochladí. Probuzená zimou jsem uprostřed noci vstala a šla okno zavřít.
Můj zrak ale spočinul na protějším domě. Okno, tak dlouho zavřené, bylo konečně pootevřené. Bylo trochu vidět dovnitř. Rozespalá jsem se pokoušela zaměřit, co se v bytě naproti děje, a hlavně, kdo tam žije.
Ostřila jsem svůj zrak do noci, až se mi naskytl nezapomenutelný výjev. Zůstala jsem fascinovaně zírat. Nevěřila jsem vlastním očím.
Zírá na mě
Na zdi byly roztrhané, staré a nažloutlé tapety. Atmosféru v bytě tvořila zapnutá, malá retro televize a dlouhá starobylá lampička s třásněmi. Stála u gauče a osvětlovala zřetelně své okolí.
Viděla jsem, že na pohovce někdo sedí, avšak nezdálo se, že je to člověk. Byla to figurína! Nemohla jsem se splést, díky lampě jsem ji viděla dokonale. Figurína lidských rozměrů a vypadalo to tak, jako by upřeně hleděla na starou, černobílou televizi.
Výjev to byl díky druhé hodině ranní tak podivný, že mi přeběhl mráz po zádech, způsobil mi vnitřní neklid, který hraničil s hrůzou. Celé to bylo jako scéna z hororu. Stála jsem u okna a vnímala tlukot svého srdce.
Až po chvíli jsem se vzpamatovala, rychle se otočila a běžela ke skříni a sáhla po foťáku. Vzala jsem fotoaparát, a běžela zpátky k oknu. A tam jsem vykřikla hrůzou. Ta figurína už neseděla na pohovce, ale stála v okně a opírala se o starý rám.
Místo na televizi zírala strnule na mě. Někdo ji k oknu přemístil, zatímco já odběhla? Ale kdo? Nikoho jiného jsem neviděla, v bytě jsem nezaznamenala žádný pohyb.
Kdo tam asi žije?
Pohled toho panáka mě probodával. Jako uhranutá jsem zírala do neživých lesklých očí. Byly děsivé! Ihned jsem zavřela okno a zatáhla závěsy. Dlouhé noci mě pohled té figuríny děsil ve snech.
I po letech, i když je protější okno zase věčně zavřené a temné, mám nepříjemný, tíživý pocit, že mě z něho někdo sleduje.
Nevím, kdo v bytě žije, ale tuším, že ačkoli se snaží být před okolním světem utajený a nenápadný, je tam neustále, a možná o nás ví všechno. Alespoň mě ve dvě ráno viděl, jak mu zírám do bytu!
Natálie (61), Praha