Vracely jsme se s kolegyní v noci domů, když se náhle ozvalo zakvílení. Pak se objevila postava, kterou jsem spatřila kdysi jako dítě.
Kdysi jako dítě jsem na dětském táboře zažila hrůzu, kterou můžu jen stěží vylíčit. Při noční bojovce jsem zahlédla přízrak se sekerou a useknutou hlavou v ruce. Bylo to příšerné.
Letní tábor
Později, s odstupem času, jsem se domnívala, že šlo o jednoho z převlečených vedoucích, který nás děti chtěl vystrašit. Jenže nedávná návštěva onoho místa moji teorii mocně nahlodala.
Noční bojovky
Tábor, který jsem zažila v devíti letech, přivodil trauma nejen mně, ale i mnoha dalším dětem. Noční bojovky, které se kdysi pořádaly, by dnes rozhodně neprošly. Tehdy pobíhali vedoucí po lese převlečení za vrahy a duchy.
My děti jsme pak z toho měly hrozné noční můry. Já se na stejné místo dostala nedávno a vrátila se mi všechna ta hrůza, kterou jsem tam jako malá holka prožila. Na tábor, kam mě poslali rodiče, když mi bylo devět let, nikdy nezapomenu.
Vzpamatovávala jsem se z něj po zbytek prázdnin. Jela jsem tam sama, rodiče chtěli, abych se skamarádila s jinými dětmi na místě. Dříve to tak fungovalo běžně. Většinou se to podařilo a kamarádky jsem si našla už druhý den.
Studenti umění
Vedoucí na tomto táboře byli ale jiní, než na jaké jsem byla do té doby zvyklá. Žádní třicátníci nebo čtyřicátníci, ale byli to nějací studenti umění, kteří dělali amatérské divadlo. Tehdy jsem je brala jako autoritu, dnes se na to dívám jinak.
Byla to prostě jen skupina mladých lidí, kteří se jeli na tábor hlavně bavit. Po večerech pařili u ohně a ráno vyspávali. My, děti, jsme byly často celé dopoledne bez dozoru, ale moc nám to nevadilo.
Budíček v noci
Táborové hry probíhaly spontánně. Většinou někdo zavelel, že se jde někam hledat poklad, a všechna pravidla se zmateně vymýšlela za pochodu. Pak přišly na řadu noční bojovky a hned u té první jsem pochopila, že to nebude legrace.
Vzbudili nás uprostřed noci poplachem a nahnali nás k potoku. Tím jsme se nějaký kus cesty museli brodit a do toho nás pronásledovali vodníci. Od potoka se ozýval křik dětí a ty nejmenší šly pak spát s pláčem a voláním po maminkách.
Historka o místním vrahovi
Každou druhou noc probíhalo něco podobného, ale nejhrůznější bojovka měla teprve přijít. Na táboře vypustili vedoucí do oběhu historku, že se v okolí potlouká vrah. Usekal prý hlavy celé rodině a pak utekl, než ho zavřeli do vězení.
Jedna z hlav se stále nenašla. Už to samo o sobě bylo tak děsivé, že jsme se před spaním všichni zavírali do spacáků a koukal nám jen nos. Během poslední bojovky se však pověstný vrah objevil.
Cesta ke zřícenině
Museli jsme chodit po jednom lesní cestičkou až ke zřícenině starého hradu, kde jsme měli zapálit svíčku. Celou dobu nás strašili vedoucí převlečení za strašidla, takže se z lesa každou chvíli ozval vyděšený řev.
My, mladší děti, jsme podváděly, nešly jsme po jednom a samozřejmě jsme na sebe při nejbližší příležitosti čekaly. Šlo nás tedy celkem osm, ale stejně jsme se všichni báli.
Postava se sekyrou
Přes cestu se najednou vyřítil člověk, který držel v jedné ruce sekyru a v druhé něco, co vypadalo jako lidská hlava. Všichni jsme svorně zaječeli a rozutekli se do všech stran jako vyděšení králíci.
Tu noc se bojovka nepovedla, vedoucí museli hledat některé děti až do rána. Sami měli nakonec nahnáno a to jim rozhodně patří.
Návrat na místo hrůzy
Nikdo z nich se prý za vraha s hlavou nepřevlékl, ale nevěřila jsem jim. Doma jsem vyprávěla o dění na táboře až o mnoho let později a rodiče byli naprosto v šoku. O několik desítek let později jsem se ocitla v okolí bývalého tábora, aniž bych o tom věděla.
Pobývala jsem u kolegyně na chatě a večer jsme si vyšly do vedlejší vesničky na drink a do letního kina. Trochu se to protáhlo. Nakonec jsme se vracely hodně po půlnoci lesem a nedaleko nás se najednou ozvalo zakvílení.
Schovaly jsme se do houští a viděly, jak kolem nás proběhl muž se sekyrou. Nebo to alespoň v té tmě jako sekyra vypadalo.
Všechen strach se vrátil
Strnula jsem na místě, neschopna jediného pohybu, kolegyně se naopak dala na útěk. Když jsem ji šla hledat, zabloudila jsem až ke zřícenině, kterou jsem si velmi dobře pamatovala z dětského tábora.
Tam jsem se vyděšeně schoulila, všechen strach z dětství se mi vrátil. Copak ten muž byl opravdový?
Jen obyčejný hajný?
O několik hodin později mě našla kolegyně s baterkou a dvěma sousedy. Ten muž prý neměl sekyru, byl to jen obyčejný hajný. Kdoví, kde je pravda, raději se na to snažím nemyslet. Jedno vím ale jistě, nikdo už mě na to místo nikdy v životě nedostane.
Tereza D. (57), Benešov