Můj pejsek a moje maminka si parádně rozuměli. Když maminka zemřela, začal se chovat divně, zdá se, že v domě vidí jejího ducha.
Mám desetiletého psa Hurvínka. Když mi zemřela máma, Hurvínek se při návštěvách v domě, kde žila, začal chovat podivně.
Psí kamarád
Před deseti lety jsem se rozvedla, a abych nebyla úplně sama, pořídila jsem si křížence, kterého jsem pojmenovala Hurvínek. Je to menší černý pes veselé povahy, který má navzdory svému vzrůstu pro strach uděláno.
Před rokem mi náhle zemřela maminka, která žila s mým otcem u mého bratra a jeho rodiny u nich doma. Měli totiž velký barák, který švagrová zdědila. Bratr i švagrová se o maminku starali, měli spolu moc pěkný vztah.
Také táta s péčí o maminku pomáhal. V té době se ukázalo, jak moc je rodina důležitá a že je třeba držet při sobě, pomáhat si, a hlavně vždy opatrovat nejslabšího člena.
Hověl si na jejím klíně
Pokaždé když jsem za rodiči a bratrem přijela na návštěvu, Hurvínek proběhl celým domem. Nejprve zamířil ke švagrové, která mu dala něco na zub, pak se pozdravil s tátou a skončil u maminky. Vyskočil jí na klín a nechal se hladit.
Maminka na něj mluvila tichým hlasem, takže u ní nejednou usnul. Hurvínek maminku miloval. U nikoho kromě mě nevydržel tak dlouho jako u ní.
Možná z ní cítil požehnaný věk, možná ho uklidňoval její hlas nebo jí možná jen chtěl udělat radost. Věřím, že psi vycítí nemoc nebo nedostatek sil. „Koukej, Alenko, už zase chrápe,“ smála se pokaždé maminka.
Začal být v domě neklidný
Jak láskyplně žila, tak i odešla. Zemřela před rokem ve spánku. Její smrt nás všechny zarmoutila.Od té doby se Hurvínkovo chování změnilo. Při každé návštěvě maminku hledal. Škrábal na dveře jejího pokoje.
Museli jsme mu je otevřít, aby se přesvědčil, že tam maminka už není. Hurvínek si vždy lehl do jejího křesla a nehnul se z něj. Ze začátku v něm jen ležel a čekal, až si vypiji s bratrem a jeho ženou kávu.
Jenže asi dva měsíce po maminčině smrti začal být v domě bratra neklidný. Přestal škrábat na dveře, a když jsme maminčin pokoj otevřeli, jen ho proběhl a utekl. Rychle si přičichl ke křeslu a byl pryč.
Pokaždé mi sedí po celou dobu návštěvy u nohy a upřeně se dívá do rohu. Má přitom vyděšený výraz a ani se nehne. Jde z toho strach.
Vrátil se její duch?
Já, bratr i švagrová jsme přesvědčeni o tom, že se do domu vrátil maminčin duch. „Alenko, možná je to tím, že máme její urnu stále doma. Tamhle na skříni.“
Ukázal jednoho dne táta na komodu v rohu, kam Hurvínek pravidelně upíná zrak. Musíme tedy maminku co nejdříve uložit do hrobu, protože chování našeho psa nás děsí.
Alena Č. (67), Vyškov
