Se snachou jsme si nesedly, to uznávám, ona ale nechce, abych vídala své vnučky. A syn se mě nikdy nezastane. Trápím se tím, že je vidím tak málo!

Svého syna Matěje jsem vychovala dobře. Bylo to moje jediné dítě, proto jsem se mu věnovala maximálně, měl všechno, na co si vzpomněl, a já byla přesvědčená, že máme spolu skvělý vztah. Tak tomu bylo do jeho osmadvacátých narozenin.

Tehdy vstoupila mezi nás jiná žena – jeho budoucí manželka Iveta. Už od první chvíle, kdy jsem ji uviděla, jsem doufala, že to nebude ta pravá, že se s ní Matěj brzy rozejde a najde si dívku jinou. Jenže se tak nestalo! Už po roce spolu začali bydlet a Matěje jsem viděla najednou čím dál méně…

Sladká jako med

Iveta byla zpočátku sladká jako med, snažila se mi zalíbit, a já si dokonce v jednu chvíli říkala, že jí křivdím. Tolik se snažila! A tak jsem potlačila intuici, a snažila se ji mít ráda.

Na budoucí snachu jsem se usmívala a na svatbě ji opěvovala u všech příbuzných. I jim se ale zdála zvláštní. Zejména moje sestřenice mi tvrdily, že si s ní ještě užiju, že se jim ani trochu nelíbí. Doufala jsem, že se mýlí.

Uplynul rok a mladým se narodilo dítě, vnučka Simonka. Byla jsem šťastná babička. Snacha mi ji ale nechtěla vůbec půjčit, ani pochovat, doufala jsem, že to jsou pouze počáteční obavy, které se časem zmírní.

Když čekala druhé dítě, radovala jsem se. Jedno dítě, žádné dítě, dvě je už dost. Iveta bude brzy vyčerpaná a bude ráda, když bude mít po ruce hlídací babičku. Jak jsem se mýlila!

Iveta se ukázala jako opičí matka, která nespustila své malé dcery ani na okamžik z očí, zahrnovala je příliš velkou péčí. Říkala jsem si, že já byla velice starostlivá máma, na snachu jsem ale neměla. Bohužel se nic nezměnilo.

Syn mlčí

Obě vnučky vyrůstají odtržené ode mě. Milostivě mě pozvou jen na narozeniny nebo na Vánoce. A ani tam se se mnou vnučky nebaví, jako by mě ani rády neměly. Jako by jim snacha o mně napovídala jen to nejhorší.

Ani bych se tomu nedivila, jen nevím, čím jsem si to vysloužila. Syn se mě bohužel nezastane. Snacha mezi nás postavila zeď a já se bojím, že se mi ji nikdy nepovede zbořit.

Ludmila (65), Zlín