Byla to naše svatební cesta. Vyrazili jsme do skal a těšili se na romantiku v přírodě. Kolem stanu nám ale v noci cosi dupalo a funělo. Naše fantazie pracovala naplno.
Měli jsme čerstvě po maturitě, když jsme se s Jirkou brali. Brát jsme se nemuseli. Byli jsme romanticky založení, rádi jsme se toulali přírodou a poznávali naši krásnou zemi.
Pocházeli jsme z malého města, naši rodiče měli domky se zahrádkou, tak jsme rozhodně nebyli typické městské děti. Svatební cestu jsme si naplánovali do pískovcových skal v Lužických horách.
Ke štěstí nám stačila jen krosna na zádech, pohodlné boty a stan na přespání. Počasí nám přálo, nebe bylo bez mráčku a slunce krásně svítilo. Šlapali jsme podél potůčku skalami, svačinku jsme si dali pod převisem − a pak zamířili do údolí.
Jenže jsme zabloudili. Kemp, kde jsme si hodlali postavit stan a přespat, tam nebyl. Můj manžel se neorientoval v mapě tak dobře, jak jsem si myslela.
Dupání a funění
Rychle se blížil večer a my se museli někde utábořit. Nakonec jsme zvolili okraj lesa, abychom nebyli nikomu na očích a nedostali pokutu. Oheň jsme se samozřejmě neodvážili rozdělat, snědli jsme studenou konzervu s chlebem a zapili to vodou.
Pak jsme zalezli do spacáku, a protože jsme byli hodně utrmácení, rychle jsme usnuli. Uprostřed noci nás probudily strašné zvuky. Někdo chodil kolem našeho stanu, hrozně dupal a funěl. Po chvíli jsme slyšeli dokonce i mručení a hlasité mlaskání.
Fantazie pracovala naplno. Před očima se nám ve tmě zjevovaly výjevy z hororů, které jsme znali. Hrozně jsme se báli. Tiskli jsme se k sobě a čekali, co bude. „To jsou divočáci!“ vyjekl Jirka po chvíli.
„Je jich tu všude kolem plno!“ I já jsem slyšela dupání z několika stran. „A nemůžou to být medvědi?“ bála jsem se.
Malá, kulatá očka
Ty zvuky mi přišly i na divoká prasata moc. Musela to být obrovská zvířata! Jirka se dušoval, že medvědi u nás nežijí. Co budeme dělat? Hlavně nelézt ven! Prázdná plechovka od konzervy rachotila kolem stanu, jak ji to zvíře koulelo po zemi. Pak nastalo ticho.
Jirka se konečně pochlapil. Vzal baterku, nůž a vykoukl ze stanul! „To není možné!“ vykřikl překvapením a začal se smát. Vystrčila jsem hlavu ze stanu taky. Ze tmy na nás koukala malá, kulatá očka. Byli to ježci. Celá rodinka!
Hledali kolem našeho stanu něco k snědku. Kdybych to nezažila, nikdy bych nevěřila, že tak malí tvorečkové dokážou dupat jako stádo divočáků, a tak neuvěřitelně hlasitě funět.
To byla úleva! Celí šťastní jsme se s nimi podělili o naše zásoby jídla mohli jsme jít zase v klidu spát.
Lenka (63), Děčín
