Myslela jsem si, že s přibývajícím věkem se lidé stávají rozvážnějšími. Jenže pak se objevila ona. Měla to být „tichá a slušná paní v důchodu“.

Vdomě, kde žijeme už přes třicet let, bývalo vždycky klidno. To se změnilo ve chvíli, kdy se k nám přistěhovala Dana, čerstvá vdova s nalakovanými nehty, pisklavým hlasem a očima, které viděly víc, než by měly.

Teprve časem jsme zjistili, jaká je to semetrika, která se baví rozvracením cizích životů. Přistěhovala se do vedlejšího bytu. Musela po smrti svého manžela vyměnit jejich starý byt za menší. Zpočátku se tvářila jako křehká, osamělá žena.

Nosili jsme jí buchty, ptali se, jak se zabydluje. Všichni jsme jí zpočátku pomáhali, s čím se jen dalo. S manželem jsme ji dokonce jednou vzali na výlet. Prý je vděčná za společnost.

Jenže Dana měla svůj plán. Nejspíš ji nebavilo být sama. A místo toho, aby si hledala vlastní cestu, rozhodla se zábavu najít v životech druhých. Především v tom mém.

Nepěkně do mě šťourala

„Zdeničko, nezdá se ti, že tvůj muž by si zasloužil víc pozornosti? Takový šikovný, galantní a pořád sám doma?“ řekla mi jednoho dne s výrazem nevinné holčičky. A než jsem stačila cokoli říct, dodala: „Víš, já mám ráda, když mě muž chválí.

A to tedy ten tvůj Pepa umí.“ Jen jsem lapala po dechu. A ta „nebohá“ sousedka se kolem mého muže začala motat. Nejdřív nenápadně: koláč, domácí marmeláda. Pak mu začala říkat „Pepe“ a smála se hloupě jeho vtipům, které už dvacet let nikdo neslyšel.

Vrcholem bylo, když se objevila v mé předsíni v županu, protože „si jen půjčila žárovku, a tak nějak se zapovídali“.

A to nebylo všechno

Mě začala pomlouvat u ostatních sousedek. Že prý jsem nervózní, zanedbaná a můj muž je ze mě zoufalý. Dokonce vykládala, že jsem na antidepresivech, což samozřejmě není pravda, ale jí to zřejmě přišlo jako dobrý způsob, jak mě očernit.

Jednou jsem ji načapala, jak kopala do mého květináče na chodbě. Když mě uviděla, usmála se: „Ále, přepadl mě vztek, znáš to, ne? Tady někdo nemá smysl pro vkus,“ řekla, i když věděla, že je můj.

Toho dne mi došlo, že tohle není osamělá důchodkyně, ale regulérní mrcha. Sedla jsem si s manželem a řekla mu všechno, co se děje. „Jestli se ti líbí, tak jdi,“ řekla jsem upřímně.

On ale jen zakroutil hlavou: „Mě to všechno děsí. Je jak stín. Vždycky se objeví, ví všechno. Už mě to nebaví.“

Spojili jsme síly

Rozhodli jsme se postavit jí. Při nejbližší schůzi domu jsme na rovinu řekli, co se děje, a ukázalo se, že nejsme sami, koho Dana terorizuje. Od té doby se stáhla. Sice ještě občas projde chodbou s výrazem ukřivděné herečky, ale její vláda skončila.

Zůstalo mi poučení: i po šedesátce může být člověk zákeřný jako v pubertě. A nejnebezpečnější jsou ti, co se tváří jako přátelé. Naštěstí se tomu dá někdy zabránit.

Zdena K. (66), Třebíč