Domů     Nikdy na přítele nezapomenu!
Nikdy na přítele nezapomenu!
5 minut čtení

Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka.

Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl nakažlivý. Vzpomínám si, jak jsme si hráli celé dny.

Stavěli jsme bunkry v lese, hráli si na indiány a spali jsme ve stanech i pod širým nebem. Byli jsme neoddělitelná dvojice. Měla jsem pocit, že mě nikdy neopustí, že naše přátelství je pevné jako skála, která se nikdy nerozpadne. Přesto se to stalo.

S příchodem dospívání, kdy jsme každý začali směřovat jinam, jsme se pomalu začali vzdalovat. Tomáš zůstal dál v tom městečku, zatímco já jsem tam už tolik nejezdila. Oba jsme zažili své první lásky, i když netvrdím, že jsme si sami nedali pusu, a tak. To milostné poznávání jsme ale hledali už jinde.

Návrat na prázdniny

Stále jsem ho však vnímala jako nejlepšího kamaráda, kterého jsem měla. Nezákeřného, jako jsou ty městské holky ze školy. Odstěhovala jsem se do většího města, kde jsem pokračovala na škole a postupně si budovala nový život.

Někdy jsem však zajela k prarodičům. Tomáš tam byl stále, a když jsme se potkali a byl čas, občas jsme si sedli na starou lavičku před jejich domem a popovídali si o všem možném. Zvláštní, jako by uplynulé měsíce nebo roky ani nebyly.

Jako bychom nikdy nepřerušili ten intenzivní kontakt. Jako by naše dětství stále trvalo. Ty chvíle byly krásné. I když jsme už nebyly děti, které spolu běhaly po loukách, stále jsme měli pocit, že jsme v těch časech nějakým způsobem zůstali.

Zpráva, která mě zlomila

Jednoho dne, kdy jsem byla doma, mne zastihla nečekaná zpráva. Volala mi mamka, že mluvila se sousedkou od prarodičů. Tomáš měl prý autonehodu. Bylo to na silnici nedaleko té naší vesničky. Ležel v nemocnici v kritickém stavu.

Lékaři mu dávali 50% šanci na přežití. Tehdy se moje srdce zastavilo. Už jsme si fyzicky nebyli tak blízcí, prohodili jsme vždy spíš pár slov párkrát do roka. Ale když jsem se dozvěděla tu strašnou zprávu… Nemohla jsem zůstat v klidu.

Nešlo sedět a čekat, co bude. Touha být u něj tam, byla silnější než všechno ostatní. Najednou jsem měla pocit, že všechno vyřešíme. Tak jako jsme si pomohli, když jsem si já rozbila koleno nebo on si vyrazil zuby, když jsme byli malí.

Rychle jsem skočila na první vlak, který jel do města, v němž byla ona nemocnice. Vlastně jsem ani netušila, jak se do nemocnice dostanu, jen jsem cítila, že tam musím.

Cesta za ním

Byla jsem v nemocnici během dvou hodin. Můj zrychlený dech byl jediným zvukem, který jsem slyšela, když jsem běžela chodbami. Když jsem se dostala k jeho pokoji, byla tam jeho rodina. Řekli mi, že je v kómatu. Stabilizovaný, ale neví se, co bude dál.

V hlavě mi to stále nedávalo smysl. Tomáš, můj kamarád, jen ležel. V posteli a napojený na přístroje. I když za ním mohla jen rodina, právě ona svolila, abych za ním šla. Však mě znali. Věděli, že jestli slyší, pomůže mu to.

Už byl někdo jiný

Fyzicky to byl stále on. Ale tím pokojem se linulo takové zvláštní temno. Jeho tvář jakoby nebyla plná života. Byla bledá a propadlá. V ústech hadička. A to pípání. Pokaždé jsem se lekla, že přerušovaný zvuk se najednou rozezní permanentně.

Stála jsem tam bez pohnutí a dívala se na něj. Představovala jsem si všechny ty okamžiky z dětství, kdy jsme běhali kolem domu. Jak se smál mým vtipům a já jeho. Jak jsme si spolu plnili sny a jak jsme věřili, že naše přátelství nikdy neskončí.

Jak jsme si slíbili, že se nikdy neztratíme. A teď? Teď jsem tam stála před prázdným tělem. Před někým, kdo už mě možná neslyšel.

Poslední rozloučení

Když jsem seděla u jeho postele, najednou jsem si uvědomila, že je to naposledy, co ho vidím. Prostě jsem to cítila. Ta návštěva byla o tom, že jsem mu chtěla říct, jak moc mi chyběl ty roky a jak moc pro mě znamenal. Neřekla jsem mu to naplno.

Jen jsem mu děkovala a v duchu jsem cítila, že ho ztrácím. Strašné a bolestivé. Byl to jen tichý moment, kdy jsem byla s ním, a zároveň jsem ho nechávala jít. Pak jsem odešla a nechala jsem tam jeho rodinu. Druhý den přišla zpráva, že Tomáš zemřel.

Jeho šance na přežití byly příliš malé. Že by snad čekal, až se s ním rozloučí všichni blízcí? Přece jen jsme pro sebe hodně znamenali.

Vzpomínky na něj

Zůstala ve mně prázdnota, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Doma jsem seděla v naprostém tichu. Cítila jsem, jak se mi vybavují vzpomínky. Jen tak. Ani jsem to nechtěla, protože jsem věděla, jak to bude bolestivé.

Tomáš a já jsme byli jako dvě poloviny jednoho celku. Nikdy jsme neřešili, kdo je silnější, kdo má pravdu, prostě jsme byli kámoši. Celé dětství se mi přehrávalo v hlavě pořád dokola a já si uvědomila, že jsem definitivně dospěla.

Ztratila jsem totiž to nejpevnější právě z dětství. S Tomášem jakoby ty momenty zmizely. Jako by se to nikdy nestalo, když on nebyl. Byla to divná doba. Vdala jsem se, mám tři děti a jsem spokojená. Přesto na Tomáše stále myslím. Jakou rodinu by měl on?

Mirka T. (64), Praha

Související články
5 minut čtení
Nikdy jsem si nemyslela, že tohle bude můj život. Že se jednoho dne ocitnu v cizím bytě a opět sama. Láska, manželství, děti. Všechno, čemu jsem tolik věřila, najednou neexistuje. Zůstaly mi jen krabice, ticho a myšlenky, kterým se nejde ubránit. V jedné z krabic jsem narazila na fotky. Společné dovolené, oslavy, svatba… Na první pohled obyčejné vzpomínky. Ale teď? Teď mi rvou srdce. Tolik smíc
3 minuty čtení
Doktoři zaveleli, že se děda musí šetřit, dávat na sebe pozor. Byl však velice neukázněný pacient a dělal si, co chtěl, na doktory kašlal. Jsou chvíle, kdy si řeknete: ještě včera jsem byl šťastný, ale nevěděl jsem o tom. Protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Totéž platí o nemocech. Děda byl jako řípa, vsadili bychom se, že se dožije nejméně sto dvaceti let, a zemře-li, pak při prá
5 minut čtení
Sedím na lavičce v parku, kde jsme se s Karlem poprvé políbili. Šediny mi prokvétají ve vlasech, ale srdce mi pořád buší, když si vybavím jeho tvář. Už tehdy mi tváře hořely jen jsem ho spatřila. Tahle láska jako z filmu mě navždy změnila. Našla si mě, ani nevím jak, a i po tolika letech ji cítím v každé buňce svého těla. Byl počátek devadesátých let a já byla dvaadvacetiletá prodavačka v knihk
3 minuty čtení
Zmizel jednoho letního rána. Vstal, nasnídal se, pohladil mě po vlasech a odešel. Můj bratr. Shledání po letech bylo však bolestivé. Nikdo nic nevysvětloval. Rodiče jen pokrčili rameny, že prý „potřeboval čas“. Čekala jsem týdny, měsíce, roky. Psala jsem mu dopisy, ale nikdy nepřišla žádná odpověď. Doma se o něm přestalo mluvit úplně, jako by nikdy neexistoval, ale já jsem věděla, že existuje.
5 minut čtení
Uvěřila jsem anonymnímu dopisu a připravila se o životní štěstí. Z pětiletého vztahu, z toho tři roky ve stavu manželském, byly najednou trosky! V mládí mívá člověk horkou hlavu a různé nečekané situace, které ho potkají, řeší příliš překotně. Někdy by se to chtělo nejprve nadechnout, počítat do desíti a teprve potom jednak. Jenže emoce jsou emoce. Vím dobře, o čem píšu, protože mně samotné se
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dojdou naše duše smíření?
skutecnepribehy.cz
Dojdou naše duše smíření?
S bratrancem jsem vždy vycházela, dokud nepoznal svoji ženu. Pak jsme se odcizili a vstoupil mezi nás hněv. Ten trvá i poté, co Pavel zemřel. Někdy bývá život smutný a komplikovaný, a hlavně nepředvídatelný. Bývaly časy, kdy jsme se s bratrancem Pavlem měli hodně rádi. Byl jen o rok starší než já, takže jsme dětství prožili spolu, často
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Tvůrce nacistických relikvií pobýval v ústavu pro choromyslné
epochaplus.cz
Tvůrce nacistických relikvií pobýval v ústavu pro choromyslné
Řídí budování nacistického duchovního centra na hradě Wewelsburg. Jeho koníčkem jsou runy. Seznamte se, nacistický mystik Karl Maria Willigut. Původně armádní důstojník rakouského původu Karl Maria Willigut (1866–1946) má na Himmlera ohromný vliv. K SS se přidává v roce 1933 a už o dva roky později patří mezi Himmlerovy nejbližší spolupracovníky. Do nacismu vnáší mystiku. Mezi
Guláš s kořenovou zeleninou
nejsemsama.cz
Guláš s kořenovou zeleninou
Guláš podávejte s malými bramboráčky nebo jej jednoduše zabalte do většího bramboráku. Stejně dobře ale bude chutnat i s bramborovou kaší. Ingredience na 5 porcí: ● 800 g hovězího zadního ● 1 cibule ● 1 petržel ● kousek celeru ● 1 mrkev ● 3 stroužky česneku ● 2 bobkové listy ● 1 snítka rozmarýnu ● 4 snítky tymiánu ● 5 kuliček pepře ● 5 kuliček nového koření ● sůl ● pepř ● 2 lžíce sladké
Roboti se učí operovat sami. Lidské tělo je čeká do deseti let
21stoleti.cz
Roboti se učí operovat sami. Lidské tělo je čeká do deseti let
Vědci z Univerzity Johna Hopkinse, Stanfordu a Kolumbijské univerzity dosáhli významného milníku v autonomní chirurgii. Robotickému systému, vybavenému neuronovými sítěmi podobnými těm, které naleznem
Češi vymysleli 3D tiskový materiál pro vesmírné aplikace, který zvládne i běžná tiskárna
epochalnisvet.cz
Češi vymysleli 3D tiskový materiál pro vesmírné aplikace, který zvládne i běžná tiskárna
Polykarbonátový filament vyvinutý společností Prusa Research ve spolupráci s vesmírnou firmou TRL Space míří do prodeje. Nový materiál Prusament PC Space Grade Black je unikátní pro své použití v náročném prostředí satelitních misí, laboratoří částicové fyziky i v pozemních aplikacích, kde je klíčová rozměrová přesnost, odolnost a elektrostatická bezpečnost.   Navíc je levný a snadno
Jak připravit želatinu?
tisicereceptu.cz
Jak připravit želatinu?
Ovoce zalité želatinou má své kouzlo. Jak na to, aby se opravdu povedla? V první řadě nesmí přejít varem, tím by totiž ztratila želírovací schopnost! Příprava je velmi rychlá, stačí jen smíchat obs
Když svíčky svítí, lodě plují a perníčky voní: Advent na jezeře Wolfgangsee
iluxus.cz
Když svíčky svítí, lodě plují a perníčky voní: Advent na jezeře Wolfgangsee
Potemnělá hladina jezera, tiše plující parník, vrcholy okolních hor ztrácející se v oblacích a v dálce světla přístavních městeček. Takovou atmosféru adventu, jako na jezeře Wolfgangsee v rakouské Sol
Ringo Čech musel trpět kvůli vtipu
nasehvezdy.cz
Ringo Čech musel trpět kvůli vtipu
Chtěl si jen udělat legraci. A na ni pak František Ringo Čech (82) doplatil. Oblíbený zpěvák, hudebník a spisovatel František Ringo Čech (82) si vždycky budoval pověst bouřliváka. Zkušenosti získa
Jezero Anjikuni a tajuplná modrá světla: Byl to únos?
enigmaplus.cz
Jezero Anjikuni a tajuplná modrá světla: Byl to únos?
Záhada zmizení celé eskymácké osady u jezera Anjikuni v roce 1930 nekončí jen u opuštěných stanů a nedovařené večeře. K tomuto děsivému příběhu se pojí i další svědectví o neznámých silách, které
Město, do kterého se zamilujete na první pohled: Žďár nad Sázavou
epochanacestach.cz
Město, do kterého se zamilujete na první pohled: Žďár nad Sázavou
Leží přímo uprostřed Českomoravské vrchoviny. Je proto její skutečnou duší. Žďár nad Sázavou nabízí klid, barokní krásu i pocit, že když chce, dokáže člověk cokoli. Není jenom krásný, ale také hrdý a až pohádkově dokonalý. Může za to možná trochu i slavný poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na nedaleké Zelené hoře. Stavba je vrcholným dílem
V Monopolech se hrálo o svobodu
historyplus.cz
V Monopolech se hrálo o svobodu
Zajatí britští letci se snaží nedat najevo svou radost. Právě k nim do německého zajateckého tábora doputoval zvláštní dárek – desková hra Monopoly. Nemá jim posloužit jen k ukrácení času. Pomůže jim k útěku. „Je vaší povinností pokusit se o útěk ze zajetí,“ vtloukali britským vojákům do hlavy při výcviku. Někteří z nich, většinou letci, dostávali za druhé světové