Domů     Nikdy na přítele nezapomenu!
Nikdy na přítele nezapomenu!
5 minut čtení

Každé léto jsem jezdila za prarodiči do malé vesnice, která byla tak odlehlá, že by ji málokdo našel na mapě. Ale tam jsem našla toho nejlepšího člověka.

Zde jsem trávila dny plné dobrodružství, smíchu a bezstarostnosti. Hlavně díky němu. Mému nejlepšímu kamarádovi Tomášovi. Byl o rok starší, s hnědýma očima, které byly vždy plné zvědavosti. Jeho smích byl nakažlivý. Vzpomínám si, jak jsme si hráli celé dny.

Stavěli jsme bunkry v lese, hráli si na indiány a spali jsme ve stanech i pod širým nebem. Byli jsme neoddělitelná dvojice. Měla jsem pocit, že mě nikdy neopustí, že naše přátelství je pevné jako skála, která se nikdy nerozpadne. Přesto se to stalo.

S příchodem dospívání, kdy jsme každý začali směřovat jinam, jsme se pomalu začali vzdalovat. Tomáš zůstal dál v tom městečku, zatímco já jsem tam už tolik nejezdila. Oba jsme zažili své první lásky, i když netvrdím, že jsme si sami nedali pusu, a tak. To milostné poznávání jsme ale hledali už jinde.

Návrat na prázdniny

Stále jsem ho však vnímala jako nejlepšího kamaráda, kterého jsem měla. Nezákeřného, jako jsou ty městské holky ze školy. Odstěhovala jsem se do většího města, kde jsem pokračovala na škole a postupně si budovala nový život.

Někdy jsem však zajela k prarodičům. Tomáš tam byl stále, a když jsme se potkali a byl čas, občas jsme si sedli na starou lavičku před jejich domem a popovídali si o všem možném. Zvláštní, jako by uplynulé měsíce nebo roky ani nebyly.

Jako bychom nikdy nepřerušili ten intenzivní kontakt. Jako by naše dětství stále trvalo. Ty chvíle byly krásné. I když jsme už nebyly děti, které spolu běhaly po loukách, stále jsme měli pocit, že jsme v těch časech nějakým způsobem zůstali.

Zpráva, která mě zlomila

Jednoho dne, kdy jsem byla doma, mne zastihla nečekaná zpráva. Volala mi mamka, že mluvila se sousedkou od prarodičů. Tomáš měl prý autonehodu. Bylo to na silnici nedaleko té naší vesničky. Ležel v nemocnici v kritickém stavu.

Lékaři mu dávali 50% šanci na přežití. Tehdy se moje srdce zastavilo. Už jsme si fyzicky nebyli tak blízcí, prohodili jsme vždy spíš pár slov párkrát do roka. Ale když jsem se dozvěděla tu strašnou zprávu… Nemohla jsem zůstat v klidu.

Nešlo sedět a čekat, co bude. Touha být u něj tam, byla silnější než všechno ostatní. Najednou jsem měla pocit, že všechno vyřešíme. Tak jako jsme si pomohli, když jsem si já rozbila koleno nebo on si vyrazil zuby, když jsme byli malí.

Rychle jsem skočila na první vlak, který jel do města, v němž byla ona nemocnice. Vlastně jsem ani netušila, jak se do nemocnice dostanu, jen jsem cítila, že tam musím.

Cesta za ním

Byla jsem v nemocnici během dvou hodin. Můj zrychlený dech byl jediným zvukem, který jsem slyšela, když jsem běžela chodbami. Když jsem se dostala k jeho pokoji, byla tam jeho rodina. Řekli mi, že je v kómatu. Stabilizovaný, ale neví se, co bude dál.

V hlavě mi to stále nedávalo smysl. Tomáš, můj kamarád, jen ležel. V posteli a napojený na přístroje. I když za ním mohla jen rodina, právě ona svolila, abych za ním šla. Však mě znali. Věděli, že jestli slyší, pomůže mu to.

Už byl někdo jiný

Fyzicky to byl stále on. Ale tím pokojem se linulo takové zvláštní temno. Jeho tvář jakoby nebyla plná života. Byla bledá a propadlá. V ústech hadička. A to pípání. Pokaždé jsem se lekla, že přerušovaný zvuk se najednou rozezní permanentně.

Stála jsem tam bez pohnutí a dívala se na něj. Představovala jsem si všechny ty okamžiky z dětství, kdy jsme běhali kolem domu. Jak se smál mým vtipům a já jeho. Jak jsme si spolu plnili sny a jak jsme věřili, že naše přátelství nikdy neskončí.

Jak jsme si slíbili, že se nikdy neztratíme. A teď? Teď jsem tam stála před prázdným tělem. Před někým, kdo už mě možná neslyšel.

Poslední rozloučení

Když jsem seděla u jeho postele, najednou jsem si uvědomila, že je to naposledy, co ho vidím. Prostě jsem to cítila. Ta návštěva byla o tom, že jsem mu chtěla říct, jak moc mi chyběl ty roky a jak moc pro mě znamenal. Neřekla jsem mu to naplno.

Jen jsem mu děkovala a v duchu jsem cítila, že ho ztrácím. Strašné a bolestivé. Byl to jen tichý moment, kdy jsem byla s ním, a zároveň jsem ho nechávala jít. Pak jsem odešla a nechala jsem tam jeho rodinu. Druhý den přišla zpráva, že Tomáš zemřel.

Jeho šance na přežití byly příliš malé. Že by snad čekal, až se s ním rozloučí všichni blízcí? Přece jen jsme pro sebe hodně znamenali.

Vzpomínky na něj

Zůstala ve mně prázdnota, kterou jsem si nedokázala vysvětlit. Doma jsem seděla v naprostém tichu. Cítila jsem, jak se mi vybavují vzpomínky. Jen tak. Ani jsem to nechtěla, protože jsem věděla, jak to bude bolestivé.

Tomáš a já jsme byli jako dvě poloviny jednoho celku. Nikdy jsme neřešili, kdo je silnější, kdo má pravdu, prostě jsme byli kámoši. Celé dětství se mi přehrávalo v hlavě pořád dokola a já si uvědomila, že jsem definitivně dospěla.

Ztratila jsem totiž to nejpevnější právě z dětství. S Tomášem jakoby ty momenty zmizely. Jako by se to nikdy nestalo, když on nebyl. Byla to divná doba. Vdala jsem se, mám tři děti a jsem spokojená. Přesto na Tomáše stále myslím. Jakou rodinu by měl on?

Mirka T. (64), Praha

Související články
3 minuty čtení
Koupili jsme dům i s kocourem. Měl se u nás jako v bavlnce. Když přišel jeho čas, překonal sám sebe a svůj strach, abych ho ještě naposledy pohladila. S novým domkem, který jsme si koupili, jsme „zdědili“ i malého kocourka Macíka. Původní majitelé nám řekli, že tady kocour žije už řadu let a jen stěží by si zvykal na jiné prostředí. Je velmi skromný – vděčný za svůj koutek v komoře na nářadí, p
3 minuty čtení
S Liborem ze sousedství jsme vedle sebe vyrůstali. Zdálo se, že se naše dětské přátelství změní v celoživotní lásku. Můj nejlepší kamarád a moje nejlepší kamarádka. Kdysi dávno jsem prožila drama, které bolelo, jako bych si rozřezala ruce o střepy rozbité vázy. Proč se to muselo stát? Libor byl můj nejlepší kamarád, ale věděla jsem a doufala, že i on to chápe, že se z našeho přátelství časem vy
3 minuty čtení
Můžete se rozhádat, na řadu let ztratit. Pravé přátelství však vydrží. To naše s Danou však mělo velké šrámy. Bylo to ve školce. Pamatuji, jak jsem měla lakovky a ta copatá blondýnka mi je záviděla. Schválně mi šlapala na nohu zablácenou botou. Tehdy jsme se pohádaly. Ale pak jsme se potkaly i ve škole, a jelikož jsme se znaly, nějak jsme se skamarádily. Jak jsme obě dospěly a neztratily se
3 minuty čtení
I když se mi po rozvodu dost ulevilo a byla jsem ráda, že už děti nemusí poslouchat naše hádky, zpětně si říkám, že jsem možná udělala chybu. Exmanžel se totiž po rozvodu velice rychle oklepal a našel si novou ženu. Ta navíc po několika měsících otěhotněla. Nechápala jsem to. Místo toho, aby se zaměřil na to, aby děti po rozvodu trpěly co nejméně, začal znovu a jinde. Navíc ve svých pětapadesát
2 minuty čtení
Začala si první, já jsem jí to vrátila, ale pak jsem se bála o život. Raději jsem se odstěhovala. Když jsem bydlela ve svém prvním pronájmu, bylo to v domě, kde se moc neřešil noční klid. A já byla ráda, protože jsem byla mladá a nevadilo mi, když se lidé baví. Své zvyky jsem si přenesla i do dalšího nájmu, kde už ale sousedé tak shovívaví nebyli. Respektive jedna sousedka. Jednoho sobotního ve
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Mandlová zmrzlina s medem a skořicí
tisicereceptu.cz
Mandlová zmrzlina s medem a skořicí
Smetanová směs uvařená se žloutkovou pěnou musí být tak hustá, že se udrží na vařečce. Suroviny na 4 porce 350 ml mléka 350 ml smetany ke šlehání 1 lžička skořice 5 žloutků 5 lžic medu 100 
Dostala Švandová jasné ultimátum?
nasehvezdy.cz
Dostala Švandová jasné ultimátum?
Na nestárnoucí Janu Švandovou (78) by měl být manžel pyšný. Místo toho musí herečka údajně dělat ústupky, aby měla doma klid. Celý život si zakládala na upraveném vzhledu a nikdy se netajila tím, ž
Kterému králi říkali Sedlák Jirka?
epochalnisvet.cz
Kterému králi říkali Sedlák Jirka?
Jisté formy podivínství jsou u britských panovníků součástí rodového dědictví. Nepěknou pověst si mezi historiky vyslouží hlavně Jiří III. „Jako většina Hannoveřanů nebyl Jiří III. nijak chytrý, ale byl od přírody zvědavý a rád se do všeho pletl,“ píše o něm současný britský spisovatel Karl Shaw. „Proto se stal patronem věd a umění, ačkoliv
Utrpěli Italové u Malty svou nejhorší porážku?
historyplus.cz
Utrpěli Italové u Malty svou nejhorší porážku?
Zničit Maltu. Strategický význam tohoto středomořského ostrova si Adolf Hitler a jeho italský spojenec Benito Mussolini dobře uvědomují. Britské lodě, ponorky a letouny, které tu mají své základny úspěšně napadají zásobovací konvoje Osy, jež podporují jednotky Afrikakorps bojující se Spojenci v severní Africe. Malta se za druhé světové války stává zřejmě nejčastěji bombardovaným místem na
Překonal strach a přišel se rozloučit
skutecnepribehy.cz
Překonal strach a přišel se rozloučit
Koupili jsme dům i s kocourem. Měl se u nás jako v bavlnce. Když přišel jeho čas, překonal sám sebe a svůj strach, abych ho ještě naposledy pohladila. S novým domkem, který jsme si koupili, jsme „zdědili“ i malého kocourka Macíka. Původní majitelé nám řekli, že tady kocour žije už řadu let a jen stěží by si zvykal na jiné prostředí. Je velmi
Tajný život zvířat
epochanacestach.cz
Tajný život zvířat
Obrazy prezentované na výstavě vznikaly postupně od roku 2018, s občasnými časovými přestávkami. Iva Wronka řadí svůj výtvarný styl k pop-surrealismu, směru, který v sobě propojuje filozofii, fantazii, hravost i veselost. Autorka o své tvorbě říká: „Zavřu oči a opona se zvedá. Ve své fantazii jsme nejsvobodnější a nikomu se nezodpovídáme – záleží jen na
Naše hrdličky, jak jim říkali, mi zlomily srdce
nejsemsama.cz
Naše hrdličky, jak jim říkali, mi zlomily srdce
S Liborem ze sousedství jsme vedle sebe vyrůstali. Zdálo se, že se naše dětské přátelství změní v celoživotní lásku. Můj nejlepší kamarád a moje nejlepší kamarádka. Kdysi dávno jsem prožila drama, které bolelo, jako bych si rozřezala ruce o střepy rozbité vázy. Proč se to muselo stát? Libor byl můj nejlepší kamarád, ale věděla jsem a doufala, že i on to
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Artemis II: raketa je na rampě, start se blíží
21stoleti.cz
Artemis II: raketa je na rampě, start se blíží
Po několika odkladech se pilotovaná mise Artemis II konečně dostala do bodu, kdy se už neřeší „zda“, ale „kdy přesně“. Raketa Space Launch System (SLS) s kosmickou lodí Orion stojí na rampě 39B v Kenn
Návrat ke kořenům představivosti: Proč současný film znovu sází na fantasy eposy a mytologii
epochaplus.cz
Návrat ke kořenům představivosti: Proč současný film znovu sází na fantasy eposy a mytologii
V posledních letech jsme svědky renesance žánru fantasy. Po dekádě, které dominovaly komiksové blockbustery, se pozornost největších filmových studií i streamovacích gigantů vrací k rozmáchlým eposům, zapomenutým mytologiím a propracovaným fiktivním světům. Tento trend není náhodný, neboť knižní fantasy patří k nejprodávanějším položkám a technologický pokrok filmařům umožňuje vizuálně věrné ztvárnění i těch nejdivočejších autorských
Vědci oznamují: Průlom v hádance starověkých nástrojů z hrobu u Stonehenge
enigmaplus.cz
Vědci oznamují: Průlom v hádance starověkých nástrojů z hrobu u Stonehenge
Slavný kamenný kruh na jihu Anglie obestírá mnoho záhad, jedna z nich se ale možná blíží ke svému rozuzlení. Nová zjištění ale také otřásají některými dosavadními představami odborníků. Kdo byl ve sku
Norqain míří na světovou scénu s novou NHL kolekcí hodinek
iluxus.cz
Norqain míří na světovou scénu s novou NHL kolekcí hodinek
Švýcarská hodinářská značka Norqain udělala v roce 2025 historický krok vstříc jednomu z největších sportovních trhů světa – profesionální hokejové lize NHL. Norqain uzavřel víceleté mezinárodní partn