Byla jsem odvážná a chtěla přijít na to, zda je místní legenda pravdivá. Vydala jsem se tedy na jedno začarované místo v lese.
Přes varování místních obyvatel jsem pokoušela osud a málem se mi to nevyplatilo! Existují totiž legendy, jejichž pravdivost bychom raději neměli zkoumat. Poznala jsem to na vlastní kůži. Byla jsem zvědavá a málem jsem na to doplatila.
Nemohla jsem se dostat ze začarovaného lesa. Po hodině snahy dostat se zpátky na pěšinu jsem byla už zoufalá! Myslela jsem si, že to bude můj konec…
Milovala jsem dlouhé výlety
Odjakživa jsem byla velice pilnou turistkou a k mým zálibám patřily dlouhé procházky a pochody. Měla jsem v tomhle směru smůlu na partnera, protože bývalý manžel byl líný na krok. Dopřával mi ale, abych si své turistické choutky užívala podle libosti.
Měla jsem jednu kamarádku, Bětku, která často chodila se mnou, ale nijak mi nevadilo toulat se sama. Pobyt v přírodě mi přinášel klid a zároveň mě nabíjel energií.
Když potom manžel začal trpět bolestmi nohou, už by mě ani doprovázet nemohl, takže jsem bez něho jezdila i na dovolenou po Čechách a po Moravě.
Dovolená v horách
Před čtyřmi roky jsem si zaplatila týdenní pobyt v jednom českém pohraničním pohoří. V penzionu jsem si udělala základnu, odkud jsem vyrážela na túry po okolí. Odmala jsem hodně společenská a komunikativní, takže jsem si hodně povídala s místními lidmi.
Od nich jsem se dozvěděla, že uprostřed jednoho lesa je začarované místo, odkud se lidé jen těžko dostávají. Brání jim v tom nějací lesní duchové.
Cedulka na stromě
Příliš jsem této legendě nevěřila, ale pamatovala jsem si, kde se ono místo má nacházet. Opravdu jsem ho pak během jedné túry objevila. Na stromě tam dokonce byla ručně vyrobená cedulka, která lidi varovala před vstupem.
Od té cedulky odbočovala z hlavní pěšiny jiná, dost zarostlá a neudržovaná. Chvíli jsem bojovala s pokušením se po ní vydat, ale pak jsem si to rozmyslela. Pokračovala jsem dál v cestě.
Stále mi to ale vrtalo hlavou a začala jsem sama sobě nadávat, že jsem vlastně zbabělec. Otočila jsem se a vrátila se na to malé rozcestí.
Zakázaný směr
Abych si dokázala, že se nebojím, vydala jsem se tím směrem, který cedulka nedoporučovala. Pociťovala jsem trochu napětí, ale spíš to byla kombinace vzrušení a zvědavosti. Byla jsem přesvědčena, že se nic nestane.
Viděla jsem se, jak po návratu do penzionu s klidem vykládám, jak jsem se odvážně pustila na začarovaná místa a zvládla jsem to.
Žádné sluneční světlo
Ta neudržovaná pěšina, po které jsem šla, se najednou ztrácela a já se ocitla v opravdu hustém lese, kde byly stromy těsně vedle sebe. Působilo to opravdu tajemně, až strašidelně. Světlo sem skoro nepronikalo, připadala jsem si tam jako v noci.
Dál už se moc jít nedalo, musela bych se lesem doslova prodírat. Proto jsem se rozhodla vrátit.
Co si počnu?
K mému nemilému překvapení jsem ale nemohla objevit tu pěšinu, která mě sem zavedla. Ať jsem se dívala kamkoliv, všude to vypadalo stejně neproniknutelně.
Nejhorší ale bylo, že už jsem si ani nepamatovala původní směr – to by bývalo stačilo otočit se a jít prostě zpátky. Ačkoliv v temném lese bylo dost chladno, začala jsem se potit. Začala se mě zmocňovat panika. Horečně jsem uvažovala, co teď.
Legenda nelhala!
Vytáhla jsem si z batůžku plastovou láhev s pitím a položila ji na zem, abych měla nějaký orientační bod. Vydala jsem se nejprve jedním směrem, ale po pár metrech jsem narazila na křoví, kterým se nedalo projít. Pomalu jsem se vracela zpátky.
Už jsem však nebyla schopná najít ani to výchozí místo s lahví. Došlo mi, že jsem v pořádném maléru a že legenda nelhala!
Můj strach se stupňoval
S každým dalším marným pokusem se mě zmocňoval stále větší strach. Co když se opravdu z lesa už nikdy nedostanu? Co když tu zemřu? Najde mě zde vůbec někdo? Tyto a další podobné otázky mi vířily hlavou. Po hodině marného úsilí jsem měla pláč na krajíčku.
Spásná myšlenka
Naštěstí mě napadla jedna věc. Pokud mě z lesa opravdu nechtějí pustit zlí duchové, možná pomůže, když je požádám o odpuštění, že jsem té pověsti nevěřila. Sice to bylo absurdní, ale já jsem byla v takové situaci, kdy jsem neměla už co ztratit. Klekla jsem si tedy do mechu na kolena a nahlas poprosila o prominutí.
Vyšla jsem z lesa ven
Kdyby mě někdo v té chvíli sledoval, pomyslel by si, že jsem blázen. Já ale byla skutečně zoufalá. A ono to opravdu pomohlo. Hned při další snaze dostat se ze začarovaného místa ven jsem došla na původní pěšinu.
Poděkování
Ještě jsem se otočila dozadu a znovu lesním duchům poděkovala. O svém zážitku jsem pak raději místním nevyprávěla, až doma v Praze, kde mi to ovšem dodnes nikdo nechce věřit.
Zuzana F. (61), Znojmo
