Pálení čarodějnic je u nás tradicí. Seděli jsme kolem ohně a popíjeli, po půlnoci mě ale napadl pták jako z hororu. Poslala ho na mě zlá sousedka?

Pálení čarodějnic pro nás vždycky znamená velkou zábavu a radost až do rána. Tuto tradici se snažili v naší vsi místní držet i v době mého dětství, i když tomu nebyl minulý režim zrovna nakloněný.

Dodnes se tu scházíme na fotbalovém hřišti, rozdělají se ohýnky a bývá tu i řetízkový kolotoč. Když je tma, ohně svítí, hraje muzika a nad tím vším se točí „řetízkáč“. Vypadá to magicky. Jako by nám nad hlavou opravdu létaly čarodějnice na košťatech.

Je to taková milá zábava. Před pár lety se ale přihodilo něco, co si neumí nikdo z nás, co jsme tam byli, vysvětlit. Všechno to začalo tím, že jsem se už asi týden hádala se svou sousedkou Martou.

Hádka

Naše dohady se rozhořely kvůli tomu, že její slepice začala zanášet do naší zahrady. U nás v kůlně jsem našla dvě její vejce a poctivě jsem je sousedce odevzdala. Ona se ale celá naježila, nahrbila, nos se jí protáhl a zahnul a zavřeštěla:

„Těch vajec tam muselo být nejméně osm!“ Prý jí už víc než týden slepice snášejí o jedno vejce méně než obvykle, a určitě je to proto, že její slepice si oblíbila naši kůlnu. Křičela na mě, ať jí vrátím i ta další vejce.

Chytly jsme se kvůli tomu nejen slovně, ale posléze i za vlasy. Marta se nakonec urazila, zalezla do své chýše a na obecní pálení čarodějnic, které shodou okolností ten den bylo, tenkrát ani nešla. Nikomu nechyběla.

Jenže když jsme byli na té veselici v nejlepším, mohlo být k půlnoci, najednou se ozvalo nad mou hlavou zahoukání. Všichni jsme zaostřili do koruny stromu, a najednou: Plesk! Dostala jsem něčím přes hlavu.

Oči ze tmy

Z koruny stromu na mě zírala sova a zle svítila očima. Hned jsem si v tu chvíli vzpomněla na sousedku. Přísahala bych, že to byly její pichlavé oči, co jsem v té tmě viděla. Byla jsem tak ochrnutá hrůzou, že jsem se nezmohla na nic.

Naštěstí zareagoval manžel, který hodil po ptákovi botou. Ten se vznesl a letěl pryč. O našem podivném zážitku věděla druhý den celá vesnice, i o tom, že jsme se se sousedkou pohádaly.

Běžela jsem za panem farářem a svěřila mu své obavy, že je Marta čarodějnice. Pan farář mě uklidnil, dal mi svěcenou vodu, abych jí nastříkala přes plot Martě do zahrady.

A zjevně to zabralo! Sousedka, se za dva dny belhala k doktorovi celá pomlácená. Prý uklouzla na schodech do sklepa. Už dlouho jsme si s manželem říkali, že to je čarodějnice, tak na tom možná opravdu něco bude.

Petra (64), Opavsko